Stará nádražní budova

Polorozpadlá budova starého vlakového nádraží s propadlou střechou a rozbitými okny. Dveře jsou vylomené a uvnitř už snad jen hnízdí ptáci a zvěř. Okolo nádraží jsou odrolená nástupiště, vystupující mezi příkopy, odkud byly koleje už dávno vytrhány a zbylo zde jen pár zbloudilých pražců.

Ve strmé zatáčce před vesnicí zprudka zaství automobil východoevropské výroby, jenž při letmém pohledu dává zdání, že zažil již lepší časy. Je asi deset hodin dopoledne a v mléčné mlze se vynořuje obrys jedné z ruin vesnice, která snad před sto lety byla centrem zdejšího textilního průmyslu. „Dál již jet nemůžu," praví řidič, jehož služby jsem si pronajal v blízkém ospalém provinčním městečku (jeho název si bůhví proč nejsem již schopen vybavit). „Ten hrad, mladý pane... Sídlí tam jen zlo a beznaděj. Radím vám, vraťte se zpátky k nám, žena vám určitě připraví místo na přespání. Alespoň na dva dny u nás můžete zůstat."
„Však nebuďte pověrčivý. Podívejte se na tu přírodu kolem! Vždyť je to tu jak anglický park. I ornamentální zříceniny tu mají. Jsem si jsit, že hradní pán je mužem dobrého vkusu a znalcem romantického umění. Stejně jako já!"
„No dobrá, běžte si tedy. Sbohem, myslím, že už se neuvidíme."
*Dědek bláznivá, pomyslím si. Ale dobré srdce má, to ano. Ostatně tady v horách je ten lid obecně velmi srdečný.*
Vystoupím z auta a zběžně se s řidičem rozloučím. Než se naději, automobil již uhání daleko od vesnice rychlostí, při níž bych si dovolil tušit, že se za další zatáčkou musí rozpadnout.
Vydávám se směrem do vesnice a docházím na místo, jež připomíná náves (byla-li tu kdy nějaká). Náletové dřeviny ji stihly již dávno pozřít a nyní připomíná podivný háj nového a starého (nebo možná jen starého?), v němž se spolu proplétají vzrostlé břízy, pouliční osvětlení a telegrafní sloupy. Nad tím vším ční cihlová budova, jež kdysi snad byla vstupní branou do tohtoto sídla vklíněného do mlžného údolí.
*Měl by mne tu někdo čekat? Začínám být lehce nervózní.*
Dveře starého nádraží, jako by tlumočily nářek obyvatel zdejších dávno opuštěných usedlostí, naříkají skrze své zrezivělé panty.
*Muselo se zde těžko žít,* pomyslím si, když se skrze skoro hmatatelné šero kdysi krásné secesní nádražní síně deru na perón.

Athéna
Slabý vítr lehce prohání zlehka padající vločky po cestě vedoucí z vesnice k hradu. Skrz tuto mihotavou clonu se k nádražní budově u bývalé návsi blíží postava oděná v černách šatech a kabátku z norkové kožešiny. Na hlavě jí sedí huňatá ušakna stejné kožešiny, avšak s přišitým černým krajkovým závojem, spadajícím přes její obličej. Jde rychle. Svižným krokem rozráží malé závěje, jež se v cestě nastřádaly a svědomitě se blíží ke svému cíli. Koutkem oka skrze sníh zahlédne postavu na perónu. *Vida, náš host už dorazil.* pomyslí si a zrychlí už tak svižné tempo. Její dech se zvolna mění v horkou páru v kontaktu se studeným vzduchem a na závoji se začne tvořit jemná jinovatka. Zadýchaná ale není, je zvyklá na horší věci. Konečně přijde k nádraží. Mladý muž, tak o pět let mladší než ona sama, si zaujatě prohlíží polorozpadlou secesní budovu, nyní zaplněnou sněhem a napadaným listím. "Pan von Grulich?" zeptá se na samozřejmou otázku, pouze pro ujištění. Na odpověď však nečeká. Jemně skloní hlavu v náznaku přivítání. "Náš pán vás již očekává." Pokyne mu rukou směrem k vyšlapané cestě, kterou sama přišla. Bez dalšího slova se otočí, až její sukně rozvíří čerstvý prašan okolo. "Snažte se držet krok, prosím." poznamená jemně, avšak s lehce pichlavým podtónem, jakoby ho měla při meškání nechat zmrznout uprostřed cesty, pokud nebude stačit jejímu tempu, ale vyrazí vpřed tempem značně volnějším, než při cestě na náves.

*Divná ženská, ani nepočkala na mou odpověď,* pomyslím si. Po chvilkovém zaváhání, mám-li ji vůbec následovat, si uvědomuji, že pěšky by to někam do civilzace trvalo přinejmenším půl dne, možná více. Přece jen zima již stihla rozhodit po okolní krajině svůj bílý háv. *Co to říkala o tom, že bych měl držet krok?* Vlhký chlad zažírající se mi pod kabát mne vytrhne z přemýšlení. Raději dobíhám onu podivnou osobu a s udržením dostatečné vzdálenosti ji následuji směrem k pevnosti pnoucí se vysoko k šedým mračnům.