Hradní nádvoří

Nádvoří uvnitř hradu s prostornou zahradou, několika altány a fontánou uprostřed.

Dorazím před bránu na nádvoří, která se s klapáním postupně otevře. V mezičase mě Danax dostihne a připraví se na boj. Shlédnu na ně s vděčným úsměvem a chopím se pořádně svého meče. Sevřu jeho rukojeť do obou pravých rukou a pomalu vyjdu na nádvoří. Je sice už přítmí, ale já ostřížím zrakem vidím kolem deseti vojáků, jak se hemží mezi altány a zasněženými okrasnými keři. Po vrtulníku už tu není ani stopa, ale jeden z altánů je takřka rozmetaný na kusy. Nejspíš si mysleli, že v něm někdo je, nebo se tam usídlilo nějaké zvíře, co je vylekalo, tak ho odpálili. "Je jich aspoň deset, možná víc." špitnu k Danax. Pak vykročím do prostoru zahrady a zastavím se na schodech vedoucích od brány na cestu sypanou z hladkých bílých oblázků, částečně překrytých sněhem. Zhluboka se nadechnu a vzduch kolem mě se opět naplní ostrou vůní ozonu, jak mi pár jisker přeběhne po kůži a čepeli meče. "Kdo se opovažuje vstoupit do hradu Černého krále bez ohlášení?" Zahřmí můj hlas celým nádvořím, až se ze střechy zvedne hejno vran. Ve vzduchu se náhle mžikne pach strachu. Pokračuji ze schodů dolů. Chladivý kámen mi pod nohama nahradí zase ten měkký sníh. A náhle přijde přesně ta odpověď, kterou jsem čekal. Dobře mířená kulka se mi s ránou výstřelu zavrtá přímo do čela. Cítím, jak mi prolétává mozkem a tříští lebku na druhé straně. Jeden jediný okamžik se rozmýšlím, co dál. Když padnu na zem, buou si myslet, že jsem mrtvý a začít čenichat po hradě. To si nemůžu dovolit. Pak tedy druhá možnost. Nehnu ani brvou. Stojím na místě, zatímco se mi malá kapka krve sveze přes nos až k ústům. Po pár sekundách neuvěřitelného ticha, které za sebou doznění výstřelu zanechalo, zvednu levou horní ruku a otřu si krev z obličeje. Po ráně jako kdyby se zem slehla. Letmo se podívám na svou zakrvácenou dlaň a olíznu ji. Hned nato ve mně vybuchne šílený smích, který se pomalu rozléhá po celém nádvoří. "Tak pojďte, snažte se trochu víc!" zvolám do své vlastní ozvěny, a rozeběhnu se k nejbližšímu vojákovi, který se krčí za jedním z keřů.

Zpoza pravé strany Dariusových zad očima pročesávám okolí. Cítím, jak atmosféra na nádvoří houstne. Skoro se mi zastaví srdce, když slyším výstřel z poměrně výkonné zbraně a vidím, jak kulka prochází středem čela mého kamaráda. Obavy se promění ve vztek až ve chvíli, kdy si uvědomím, co je Darius zač. Jeho pronikavý smích se rozletí do okolí. Když zpozoruji toho vojáka, který s největší pravděpodobností střílel schovaného za sloupem altánu, nečekám ani o vteřinu víc. V následující okamžik už stojím přímo před ním. Chvíli si hledíme do očí, potom mi zbraň přiloží přímo na srdce. Chyba. Spoušť zmáčkne přesně ve chvíli, kdy mu ji prudkým pohybem namířím pod bradu. Tělo těžce padne k zemi a já si s kamennou tváří setřu kapičky krve, které se mi rozletí po obličeji. “K čertu.” zašeptám, když si uvědomím, že je altán obklíčen třemi dalšími vojáky.

Ubožák za keřem se ani nestačí ohnat zbraní, když se mu má dlaň přitiskne na obličej a prsty obemknou jeho hlavu. Druhou levou rukou se rozmáchnu a zarazím, mu ji s hlasitým křupnutím přímo do hrudníku. Horní levačkou pustím jeho hlavu a rychlým máchnutím spodní levačkou, ještě stále zaraženou v jeho těle, ho mrštím přímo k zemi, kam dopadne s velice uspokojující kombinací plesknutí a zvuku tříštěných kostí. Nemohu odolat a aspoň jednou si líznout ze zakrvácené ruky, krerou jsem ho zabil. Slabě zabručím slastí. Je výtečná. Moji požitkářskou chvilku ale zkazí další výstřel, který mi teď proletí hrudí skrz korzet. Bolestně zaúpím a můj pohled se okamžitě stočí na vojáka vykukujícího z křoví opodál. Z hlavně revolveru se mu ještě kouří. "Ten korzet je šitý na míru z prvotřídního brokátu, ty hovado!" zaburácím. Vzduch kolem mě letmo zapraská. To poslední, co voják ucítil, bylo mravenčení v obličeji, chuť železa a krve na jazyku a silný ozonový pach, jak jsem se k němu bleskovou rychlostí přesunul a rozsekl ho odspoda nahoru jedním mocným máchnutím meče. Jeho krev energií seku vystřelila nahoru, jako brutální fontána, když jeho pravá a levá polovina těla padaly odděleně k zemi. Další voják těsně za ním byl obdarován notnou dávkou krve přímo do obličeje, takže se oslepený snažil odplazit pryč. To mu ale neprojde tak snadno. Chytím ho zezadu za hlavu a jak se moje prsty obemknou okolo jeho hlavy, vydá ze sebe vyděšený výkřik. "Ahh, hudba pro mé uši.." utrousím pobaveně, když jednou z rukou pustím meč, chytím ho za krk a jedním svižným pohybem mu odtrhnu hlavu od těla. Tím samým pohybem jeho bezvládné tělo, setrvačností stříkající krev, zvednu nad svou hlavu, kterou zakloním a otevřu ústa dokořán. Hladovými loky se nasytím jeho prýštící krví. Zatímco si dopřávám, další výstřel mi provrtá korzet, tentokráte na břiše. Krvácející tělo odhodím stranou. "Ještě že jsem si na sebe dnes nevzal svůj oblíbený." poznamenám ironicky. Znovu se plně chopím meče a odtrženou hlavu mrštím po vojákovi, co na mě střílel právě teď.

Všichni na mě mířili svými zbraněmi, mezitím co mi třetí zatarasil cestu ven. Nepříjemná situace. Šlo by se z ní jednoduše dostat, ale stálo by to tento nádherný altán. To přeci Dariusovi nemohu udělat. Nemám moc času na rozmýšlení, proto udělám první věc, která mě napadne. Moje magie rychlostí blesku vytrhne jednomu vojákovi zbraň z rukou a praští s ní do obličeje toho druhého. Je naštěstí dost těžká na to, aby se sesunul k zemi. To máme jednoho omráčeného, jednoho odzbrojeného a.. cítím to dříve, než stihnu dokončit myšlenku. Ramenem mi projede ostrá bolest a cítím, jak mi černá, hustá kapalina stéká až ke konečkům prstů. Ze zbraně vojáka, který mi bránil úniku se ještě kouří, když mu zabodávám svou dýku hluboko do oka. Vydá ze sebe uši rvoucí výkřik před tím, než mu probodnu srdce. Při pohledu na pravo se vrátím v čase o pár hodin dříve. Ten stejně vyděšený pohled, ten stejně nevydařený pokus o útěk. Stejně jako Devina jsem odzbrojeného nepřítele lapil a praštil jeho tělem o zem. Jediné rozdíly byly v tom, že oběť zemřela na probodnutí špičatým kamenem, který se na zemi nacházel a já nepociťovali ani kapku soucitu. V tom ale přišel další nával bolesti, tentokrát v mém stehně. Původcem průstřelu byl onen člověk, o kterém jsem si myslel, že je omráčený. S neskrývanou nenávistí v očích svíral svou zbraň, přestože dokázal sotva stát na nohou. Rychle jsem zkontrolovali ránu na rameni. Už se skoro zatáhla. Než se zahojí úplně však bude ještě trvat. Pomalými kroky se rozejdu ke svému cíli. Pokusí se vystřelit ještě jednou. Bez úspěchu. Rozmáchnu rukama tak, jako bych ho chtěli odstrčit, což zapříčiní náraz do plotu za ním a následné vymrštění dýky do vetřelcova krku i okamžitou smrt. Spokojeně se usměji při pohledu na altán. Bez škrábnutí. Náhlé uvědomění mě ale z myšlenek vytrhne. Měla bych jít na pomoc svému hostiteli.

Letící hlava vojáka trefí do břicha, takže se zlomí v pase a zalapá po dechu. V mžiku už ale u něj stojím já. Stihne mi věnovat jen jeden pohled čirého zděšení, jak zvedám svůj meč nad hlavu. Nadechne se, nejspíš aby něco řekl, nebo možná kútěku, ale to už se nikdy nikdo nedozví. S lehkým závanem vzduchu s pachem ozonu se můj meč mihne shora dolů. Zastaví se až těsně nad zemí. Voják vydá zvuk jako když se zalkne, zatímco jeho hlava se čistým řezem odloupne od jeho krku a s tupým zvukem dopadne na zem. Hned za ní následuje i jeho tělo. Poslední tři vojáci se krčí v jednom z altánů. Náhle uslyším jemné cinknutí. Přesně mířeným hodem si ke mně nachází cestu granát. Slabě se usměji a bleskovou rychlostí granát popadnu jednou z levaček, napřáhnu se a hodím ho vysoko do vzduchu. Výbuch lehce ozáří zahradu a jeho třesknutí znovu vyděsí vrány hnízdící na věžích k chaotickému letu. "Konečně to někoho z vás napadlo. Jen škoda, že to bylo tak okaté." poznamenám jakoby mimoděk. Pomalu se rozejdu k altánu, kde se ti zbývající tři krčí.

Výbuch granátu mě vyděsí, záhy však zjistím, že má hostitel vše pod kontrolou. Tedy, skoro vše. Z asi dvacetimetrové vzdálenosti vidím, jak důstojně kráčí směrem k jinému altánu. Pravděpodobně se tam ukrývají další nepřátelé, kteří budou za pár vteřin litovat, že jen kdy na pozemek Dimitrescu vkročili. Mému zraku však neunikne ani muž skrývající se na stromě, ze kterého na Dariuse míří. Ani tentokrát mé schopnosti nezklamou a díky nim dýka, kterou jsem vymrštili směrem na terč bez sebemenší chybičky zasáhla vojákův krk. Při pádu obličejem přímo na zem se zaryla ještě hlouběji. Když jsem si byla jistá, že je mrtvý, znovu jsem zkontroloval své rány. Většinou bojuji ve svém lese, kde znám každé zákoutí. Málo kdy se stává, že schytám více než jedno zranění za den. Na ránu přitlačím celou dlaň, to by mělo léčení urychlit. Z procesu mě vytrhnout další výstřely. “To je jedno.” procedím mezi zuby a natáhnu pravou ruku tak, aby se mi do ní dýka vrátila stejně jako bumerang.

Zbývající vojáci začnou panikařit a střílet hlava nehlava. Schytám jen dvě další rány, do těla a do jedné z levaček. Obě se ale během mžiku zatáhnou. Jen doufám, že ti idioti netrefí Danax. Když k nim dojdu na tři metry, výstřely se promění v prázdné cvakání spouští. "Teď když vám došly náboje se konečně můžeme bavit!" zvolám nadšeně. Pak se napřáhnu a mrštím svůj meč po malé družině. Vojákovi úplně vlevo se zaryje přímo do čela a zasekne se až za záštitu, přičemž energie hodu ho vezme s sebou. Až když se meč zarazí do kamene protější stěny se oba zastaví. U zbývajících dvou vojáků se v mrknutí oka obemknou mé ruce kolem jejich krků. Prvním proženu slabý elektrický výboj, takže omráčený se svěsí a zůstane tak. Jeho druh se po tom, co právě viděl, rozječí na celé kolo. Otráveně si odfrknu a omráčeného pustím na zem. Křičícímu vojákovi zacpu ústa a vlastně celou tvář svou dlaní, nakloním so ho rovnoběžně se zemí a s chutí se mu zakousnu do krku. Jeho horká krev plná strachu mi pomalu plní břicho. Během minuty ho vypiji do sucha. S posledním polknutím se narovnám a vydám uspokojené vydechnutí. Vysáté tělo nechám volně spadnout na zem a chopím se omráčeného vojáka, kterého si vezmu do podpaží levé horní ruky. "Jsi v pořádku, Danax?" zeptám se starostlivě jejich směrem.

Mezitím co Darius likviduje jednoho muže za druhým, všimnu si dalších dvou, kteří se strachy krčí za stromem a očividně netuší, že jsem jejich úkryt odhalila. Dýku sevřu pevněji a potichu se připlížím zezadu. Mohu slyšet jejich šeptanou konverzaci o plánu, jak se dostat do hradu, aniž by je ta “monstra” chytila. Křik čisté hrůzy, který voják spustí, když jedním řezem jeho příteli oddělím hlavu od těla si neskutečně užiju. “Ale ne. Vypadá to, že vás monstra už dostala, že?” neodpustím si uštěpačnou poznámku. Teď se nekontrolovatelně klepe a čeká, co bude dál. Ledově klidný si k němu kleknu. “Musím to udělat já…” pronesu jemně a pohodím svou zakrvácenou dýkou, “..nebo to zvládneš sám?”. Máchnu rukou tak, aby zbraň mířila přímo na čelo. Bezmocně se podívá na mě, na svou zbraň a zase na mě. Rychle pochopí, že z této situace není jiná cesta a práci mi zmáčknutím spouště značně ulehčí. Když vykročím zpět na cestu, všimnu si, že si hostitel právě pochutnává na krvi jedné z obětí. Nad jeho nadměrnou spotřebou krve se pousměji. “Jsi v pořádku, Danax?” křikne směrem ke mně s mužem v podpaží, když dopije. Rychle hodím okem po druhé ráně. Vypadá už lépe. “Naprosto!” zvolám nazpět. “Jak to vypadá s tebou?”

"Já jsem taky v pořádku." zavolám na Danax v odpověď. Věnuji jim lehký, nepříčetně zakrvácený úsměv a otočím se zpět ke dveřím, jimiž jsme přišli. Na obzoru nad hradem siale všimnu podezřelého světla, co se začalo nebezpečně přibližovat. "Vrací se!" křiknu jen a mrštím omráčeným vojákem směrem ke vchodu na nádvoří, kde přistane tvrdě, ale bez většího zranění. V dáli slyším bručení motoru helikoptéry. "Tak pojďte, vy zmetci." zamumlám si spíš pro sebe než pro ně. Ohlédnu se přes nádvoří, přičemž se můj zrak zastaví na mém meči, stále ještě vraženém do zdi. Během mrknutí oka jsem u něj a opatrně ho ze zdi vytrhnu. Tělo, které jím bylo přišpendlené ke zdi se s tupým žďuchnutím sveze k zemi. V tu ránu na mě dopadne ostré světlo. Levou horní rukou si zastíním oči před reflektorem helikoptéry a snažím se ji zaměřit, ale to už mi tělem proletí dobře mířená dávka z kulometu. Zaskučím, spíš vztekem než bolestí. "Danax!" zahřmím, "Nedovol jim odletět ani manévrovat!" Žádost, která měla být formulovaná, jako prosba o pomoc spíš vyzněla jako rozkaz, proti němuž se málokdo pokusí vzdorovat.

Po upozornění na helikoptéru, kterého se mi od Dariuse dostalo ji spatřím též. Za pár chvilek ho mají zaměřeného. Samozřejmě se okamžitě pokouší na stroj zaútočit, v tom mu ale zabrání pohotové jednání nepřátel a jejich střely. Jeho slova mě vytrhnou z pozice pozorovatele. “Rozkaz.” odpovím, přihmouřím oči a paži natáhnu směrem k obloze. Lehce ji nahnu doprava, abych vyzkoušeli, jakou sílu na tu dálku mám. Sotva se odkloní od své původní pozice. “Sakra.” zašeptám rozčileně a popadnu svou dýku. S Dariusem si vyměníme pohledy těsně před tím, než ji zaryji do své dlaně. “Danax?” uslyším tlumeně. Moji veškerou pozornost má teď černo-černá hustá tekutina, která mi přes konečky prstů stéká až na zem. Nesnáším to. Nesnáším chuť krve, byť jen vlastní. Nic jiného mi ale nezbývá. Opatrně své rty přiložím na krvavou dlaň a když mi kapalina zaplní ústa, polknu. Cítím, jak celým mým tělem projíždí to známé, příjemné teplo, odporná pachuť mizí a přestávám cítit svou fyzickou podobu. Za malý okamžik z mojí obyčejné formy nezbyde nic. “Uvidíme, jak si poradíte s tímhle.” zasměji se a tentokrát k nebi zvednu ruce obě. Ti idioti si konečně všimli, že Darius není sám a napadlo je místo něj zaměřit mě. Tento proces museli zopakovat po tom, co jsem jejich stroj stáhl blíže k zemi. Potřebuji je dostat tak nízko, abych je měli pod kontrolou i normálně. To asi nebylo pro posádku příjemné. Svou démonickou formu si užívám. Je úžasný pocit levitovat nad zemí, necítit nic a mít ohromnou sílu. Musím však pamatovat na to, jaké budou následky, zůstanu-li v ní dlouho. Nechci se tady přeci svému hostiteli složit. Rychle helikoptéru tedy zamknu na místě a čekám, jak se s nimi Darius vypořádá.

Oslepující světlo a palba na chvilku ustane. Spatřím Danax, propichující si rukou dýku. "Danax?" vyjede mi ze rtů automaticky starostlivá otázka. Pak si ale uvědomím, co má v plánu. Po tváři se mi rozline potěšený úsměv. "Ukaž jim sílu Temného lesa." pronesu potichu a v úžasu, jak sleduji jejich proměnu v démonickou formu. Viděl jsem ji snad jen jednou, nebo dvakrát v životě, ale vždy je to jako kdyby to bylo poprvé. Jejich temná forma se vznáší lehce nad zemí, nyní již ozářena světlem reflektoru. Vztáhne ruce. Najednou se helikoptéra zhoupne a snese se řvoucím motorem k zemi. "Věz, příteli, že já za tebou zaostávat nebudu." pokračuji. Svůj meč zabodnu do země vedle sebe. Kamínky odlétnou do stran a se cvakáním dopadnou zase zpět. Nastavím před sebe levou horní ruku a zabořím do ní zuby. Jeden lok, druhý, třetí. Má vlastní krev chutná jako oheň, spalující a plná života. Ránu, která se už začala hojit, olíznu od posledních zbytků krve a vzhlédnu. Posádka helikoptéry je zmatená, uvězněná asi deset metrů vysoko nad nádvořím. S lehkým klapáním kamínků posunu levou nohu dozadu, pro lepší stabilitu. Ruce roztáhnu do strani. Po předloktích mi projede pár jisker, když vzduch opět zaplní vůně ozonu, nyní silnější než kdy předtím. Náhle oběma páry rukou tlesknu. To vyvolá náhlý třesk. Začnu ruce pomalu odtahovat od sebe. Mezi mými dlaněmi se začne svíjet elektrický výboj, který pištivě přeskakuje z ruky na ruku. "Vítejte v říši Černého krále." Spojím všechny čtyři ruce a výboj se na okamžik ztratí, ale pak rychle natáhnu obě pravačky k helikoptéře. S mým hromovým křikem nádvoří zaplní oslepující světlo, následované hlubokým třeskem, podobným výbuchu. Blesk si prorazí cestu vzduchem od mých dlaní až přímo k helikoptéře, do níž udeří plnou silou. Nikdo nestihne ani zareagovat. V místě kontaktu se kov kokpitu helikoptéry óplně roztaví, ale stěží by si toho mohl někdo všimnout. Jakmile zmizí oslepující světlo, výbuch blesku následuje polovina vteřiny neskutečně těžkého ticha. V mžiku je ale brutálně zavražděno výbuchem nádrže helikoptéry, jehož plameny se vznesou vzhůru. Nadechnu se chladného zimního bzduchu, ozářen horoucím světlem padající a hořící trosky létajícího stroje. Uvolněně vydechnu. Horoucí vzduch vycházející z mých úst se v chladu okamžitě promění v oblak páry. Vytrhnu meč ze země a vydám se pomalým, rozvážným krokem směrem k Danax. Začne se mi slabě točit hlava, ale snažím se na sobě nedat nic znát.

Darius nečeká dlouho před tím, než i on zahájí svou proměnu. Nad mně již důvěrně známou vůní, která udeří můj nos ve chvíli, kdy spatřím drobné výboje světla proletět jeho pažemi se pousměji. “Ukaž jim, kdo je pánem hradu.” míním zašeptat, ale aktuální stav zapříčiní, že démonické skřeky, které jsou mému hlasu nyní podobné se rozletí po celém nádvoří s neskutečně zákeřným podtónem. Pronikavé světlo, které se nyní rozlehne po okolí by mě normálně přimělo zakrýt si oči. S tím teď naštěstí problém nemám. Střet Dariusova blesku s helikoptérou mi ji vytrhne z pevného sevření a neviditelná síla trhne mým tělem dozadu. Snad na vteřinu vše utichne, jen aby následovala ohromná exploze doprovázející nádhernou světelnou show. Nečekám už ani o minutu déle a lusknu prsty. Dým, který byl ještě před chvíli mým tělem mě opatrně snese zpět na dlažbu. Párkrát se okolo mě obtočí a potom zmizí tak rychle, jako se objevil. Unaveně zamžourám očima po nebi a nechám teplo, které výbuch vyprodukoval krátce ohřát mou tvář. Netrvá dlouho, než se všude zase rozhostí známý chlad. Potom můj pohled spočine na hostiteli. Vidím, jak se pomalými kroky blíží mým směrem. Instinktivně se pokusím zvednout. Tak jednoduše mi to mé roztřesené spodní končetiny však nedarují. “Sakra.” zanadávám si a i přes první nevydařený pokus se mi to za pomocí magie nakonec podaří. Normálně by mi bylo vše jedno a prostě bych si zdřímnuli tam, kde jsem skončil. Teď si to ale dovolit nemohu. Všimnu si, jak na zlomek vteřiny Darius svraští obočí a zavře oči před tím, než zase normálně pokračuje v cestě. “Jsi v pořádku?” zeptám se starostlivě, když dorazí až ke mně.

Z dálky vidím Danax, jak se snaží ztěžka vstát. Jakmile ale přijdu k nim, už stojí na nohou. Zaslechnu starostlivou otázku. "Jsem v pořádku, jen se mi vždy po použití většího blesku chvilku točí hlava, to je vše." usměji se na ně vlídně. Meč lehkým zvednutím ruky zasunu za už tak dost zničený korzet tak, aby mi zůstal viset na zádech za širokou záštitu. Bez otázek a bez možnisti protestovat vezmu Danax do obou levých rukou tak, aby mi pohodlně sedeli na spodní ruce a já je mohl horní levačkou podepírat. Takto vybavený se vydám zpět do hradu. Sníh s kamínky mi lehce křupou pod bosými chodidly, která uvítají chladivý dotek hladkkého kamene schodů u otevřené brány. Jakmile projdu průčelím, otočím se a zavřu veřeje pravýma rukama. S Danax stále na rukou se sehnu pro bezvládné tělo vojáka ležící vedle ozdobného svícnu, uchopím ho za vestu spodní pravačkou a táhnu ho za sebou po cestě do hlavního sálu.