Hlavní sál

Hlavní sál hradu Dimitrescu se čtyřmi maskovanými sochami. Vlevo se vine schodiště zdobené vínovým kobercem, napravo se nachází posezení připravené u věčně hořícího krbu.

Sálem se rozléhá cupitání služebnice. S lehkým povzdechem zaklapnu rozečtenou knihu a nakloním se nad čajový stolek před polstrovanou lavicí, na níž sedím a prohřívám své tělo horkem z planoucího krbu. "Ano?" Můj hlas zahřmí do ticha rušeného jen praskáním ohně. "Je tu." odpoví mi klidně, přičemž na stolek vedle knihy postaví skleněný pohár plný rubínové tekutiny. "Děkuji." Odpovím jí značně spokojenějším tónem než předtím. Natáhnu se pro pohár a jedním douškem ho vypiji. "Znamenité víno. Jsem rád, že se učíš dobře, Almo." "Děkuji, pane." služebná se pokloní a odcupitá pryč. S mohutným nádechem vstanu z lavice, položím pohár zpět na stůl a přejdu k věšáku opodál. Z něj sundám svůj kabát, který si volně přehodím přes korzet. Přes něj si ještě připnu pochvu s mečem na záda a vydám se svižným krokem k hlavní bráně. Všema čtyřma rukama se opřu do obrovských veřejí, které se s hřmotným vrzáním rozevřou a odhalí mi pohled na zasněženou hradní cestu. Vystoupím pár metrů před bránu. Chladný sníh mi jemně křupe pod bosými chodidly. Zastavím se, strnu a čekám.

Užívám si texturu sněhu na mých chodidlech. Je to příjemná změna. Jsem rádi, že jsem si vzali ten kabát, který mi donesla Era. Nechtěli jsem si ho vzít, není mi zima, Jen ten hustý sníh. Určitě by mi promáčel šaty. Bylo to chytré rozhodnutí. Zastavili jsem se, zvedli oči a otřeli pár vloček tancujících na mé lícní kosti. Hrad. Koutky úst se mi zakroutili do lehkého úsměvu. Našli jsem to. Už jen kousek a dali bychom ruku do ohně, že uvidím... "Dariusi.." zašeptali jsme s úsměvem a vykročili směrem k němu.

Z dálky vidím přicházet zahalenou postavu. Ve tváři má letmý úsměv skrývající dávná tajemství. "Danax, mé drahé, jsem neskutečně poctěn, že jste přijali mé pozvání." Pozdravím až poněkud hřmotně svou návštěvu, přičemž jí levýma rukama pokynu, aby vešla dál. Jakmile mě mine, zařadím se hned za ně a jdu v těsném závěsu. S pobavením sleduji malé vločky usidlující se v jejich bílých vlasech, jak se blížíme k mému hradu. "Vítá tě hrad Dimitrescu, sídlo Černého krále." prohlásím pobaveně, když dorazíme k bráně dovnitř.

Tohle místo je...kouzelné. Vždy s oblibou utrousím, že můj les je naprosto dokonalé bludiště, ze kterého málo kdo dokáže najít cestu ven. Při pohledu na stavbu přede mnou si ale říkám, že možná trochu přeháním. "Je krásný." přiznám nahlas, mezitím co pečlivě prohlížím detail každé jedné cihly. Sundám si již promočený kabát a přehodím ho přes levou paži. "Děkuji za pozvání, vážím si toho."

Při pochvale zámku se uchechtnu. "Ještě jste ani nebyli vevnitř." Jakmile si přehodí kabát přes ruku, natáhnu zpod svého kabátu pravou spodní ruku, abych ho od nich vzal. Mezitím si horním párem rukou sundám svůj kabát z ramen a odepnu pochvu s mečem. "Není vůbec zač, jsem naopak rád, že jste přišli. Pojďme do sálu, nechám nám přinést nějaké občerstvení. Máš chuť na něco speciálního?" Zeptám se laškovně, zatímco jdeme chodbou do sálu, odkud jsem předtím vyšel.

"To bylo od něj milé.. při pohledu na to, jak je vybavení hradu velké, pochybuji, že bychom na věšák dosáhli a pokud ano, působilo by to při nejměnším komicky." pomyslím si. "Chuť na něco speciálního.." opakuji po něm. "Nějakou zvěřinu by jsi neměl? Syrové orgány? A zapít trochou krve prosím.." oba se mému výroku zasmějeme. Je o mně dobře známé, že jsem vegetarián. "Teď vážně - stačí jakékoliv ovoce a.. možná trochu nějakého vína? Samozřejmě jen pokud si dáš se mnou." Cestou stačím obdivovat obrazy na stěnách chodby. Všechno působí tak elegantně. Jeden by měl pocit, že v místě jako je tohle se bude cítit nepříjemně. Opak je pravdou. Praskání krbu, které lze v dálce slyšet a příjemná vůně, kterou nedokáži specifikovat lépe dodává tomuto místu na útulnosti.

Dojdeme do hlavního sálu, prozářeného světlem z lustru, který odráží i světlo z hořícího krbu. Kabáty odložím na věšák a pokynu Danax, aby si sedli ke krbu na menší polstrovanou lavici naproti té mé. Jakmile se posadí, zatáhnu za splétaný sametový provaz u své lavice. Pak se také posadím. Na protějším konci sálu se otevřou dveře a dovnitř vcupitá další služebná. Zlehka se ukloní, když přijde blíž. "Alice, přines nám tác s ovocem, láhev Slunečního pramene a džbánek Erica." Alice se jen souhlasně odkloní a svižně odcupitá připravit naše občerstvení. "Eric je velmi temperamentní a vždy zahřeje, perfektní pro tyhle chladné měsíce." poznamenám trošku zasněně. "Každopádně Sluneční pramen ti doufám připomene bohaté léto." Trošku se ze svého zasnění probudím. "Jak se vlastně daří Temnému lesu?" zeptám se s náznakem starostlivosti v hlase, přičemž si udělám pohodlí na své lavici.

Po vyřknutí té otázky mi úsměv, který jsem do té doby na mém obličeji měli zmizí. Zavrtím se na lavici a povzdechnu. Na tváři Dariuse poznám, že jí lituje. Předtím, než stačí změnit téma, pozvednutým zápěstím mu naznačím, že to není zapotřebí. "To je dobré, jen.." začnu, "..jsem neskutečně vyčerpaní." "Dokud byl na živu otec, bylo vše snazší. Vlkodlaci se ho báli a lidi by nenapadlo do lesa ani vkročit...ovšem teď.." snažím se udržet kamennou tvář, mezitím co služebná pokládá jídlo na stolek naproti. "Nemám problém s tím les ubránit, ale panuje chaos. Bývalo to posvátné místo, na kterém tvorové mohli žít v harmonii. Teď neuplyne den, kdybych nemuseli něco dávat do pořádku.." odmlčím se a po chvíli úsměv znovu nasadím. "To ale není důležité, slíbili jsem, že čas tady využiji na pročistění si hlavy. Jak se tu žije tobě? Všechno v pořádku?"

"Chápu, omlouvám se..." zatnu pěsti, po nichž mi přeběhne pár jisker. "Pokud byste ale potřebovali pomoc, můj meč je vám plně k dispozici." odpovím jemně. Jakmile služebná odloží jídlo na stolek, pokynu jí, že je to vše "Děkuji, Alice." Hned jak odejde, chopím se láhve bílého vína, vytáhnu zátku a naplním pohár sobě i Danax. Pak vezmu menší, likérovou sklenku, kterou naplním jasně rudou, čerstvou krví. Po džbánku začne z ústí stékat malá kapka, kterou vzápětí setřu prstem, který s labužnickým zamručením olíznu. "Ano, to je pravda, pojďme se trochu odreagovat." změním tón na uvolněnější "Já se tu mám báječně. Po rekonstrukci žaláře na chovy a rozšířením sítě mých Lovkyň se mám dobře jako nikdy. Krve je dost, takže bych ti nabídl, ale rozumím, že tě nesužuje žízeň tak jako mě. Na druhou stranu, víš, jak mě mladí muži dostávají do varu..." zasměji se a vezmu svůj pohár vína do pravé horní ruky. "Na klid." pronesu přípitek.

“Jsi laskav, děkuji ti.” vydechnu. “Řekli bychom, že tvé pomoci není třeba.. nejsem si tím ovšem docela jist. Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet.” Upravím si šaty, přehodím nohu přes nohu a pozoruji, jak Darius nalévá víno do vznešeně vypadajících pohárů. To je daleko příjemnější pohled, než na sklenku s krví položenou vedle. Suše polknu a do úst si vložím kuličku hroznového vína na spravení chuti. “Mám radost, že tě nesužuje žízeň. Vypadáš daleko více spokojeně, než při našem posledním setkání. Alespoň jeden z nás.” zavtipkuji. “Tvé nabídky ohledně krve si velice vážím, ale znáš mě - dám přednost ovoci.” zasměji se. Natáhnu se pro svůj pohár a jemně ho pozdvihnu do úrovně očí. “Na klid.” zopakuji a napiji se. Vyčkám do chvíle, než můj hostitel udělá to samé a položím další otázku. “Omlouvám se, pokud můj dotaz vyzní špatně, není to můj záměr. Nemohu si ale pomoci. Není ti zde v hradu poněkud..smutno? Nechápej mě špatně, také mám ráda svůj klid. Jednou za čas se ale rád obklopím se lesními tvory a projdu nová zákoutí. Co tu celé dny děláš?”

"Děkuji ti. Ty upřímně vypadáš pořád stejně, nádherně jako vždy." zalichotím svému hostu. "Je pravda, že jsem si dost polepšil. Když jsme se viděli před padesáti lety, byl jsem sotva hoden titulů, co my byly dány." zasměji se lehce nervózně. "To už je ale za námi."Po přípitku mě poněkud zaskočí jejich otázka, ale odpovím vzápětí. "Na hradě jsem sice už nějakou dobu, ale rozhodně se nenudím. Donedávna jsem sám pracoval a dohlížel na renovaci žaláře. Má malá prasátka se teď mají jako v bavlnce a na krvi je to velmi dobře znát." uchechtnu se a uchopím likérovou sklenku krve a požitkářsky si přičichnu. "Nechal jsem cely předělat na pokoje, přidal posilovací stroje a dostávají pravidelně najíst. Jediné co jim chybí je svoboda a ženy, co jsem od služebných slyšel. Na Almu se jeden z nich pokoušel dokonce zaútočit. Každopádně si asi dovedeš představit, jak to dopadlo." Jedním douškem vypiji obsah sklenky a se znaleckým povzdechem plným spokojenosti ji odložím zpět na stůl. "Mimo žalář ještě hrad sám prozkoumávám. Pořád ještě nacházím nová tajemství, co tu Alcina zanechala. A když zrovna nepracuji na hradu, starám se o Lovkyně. Je až k neuvěření jak snadné je v dnešní době získat služebnice. Stačí se před nimi zjevit." pobaveně si odfrknu a napiji se ze sklenice vína. Zbytek krve na mých rtech zakalí bílé víno do lehce růžového odstínu. "Je ale pravda, že bych bez svých děvčat nebyl tím, kým jsem dnes. Jsou pro mě životně důležité a podle toho jsou i odměňovány." Z ovocné mísy také utrhnu jeden hrozen a rozdrtím ho mezi předními zuby. "A když se opravdu nudím, vždycky mi stačí prostě zajít do žaláře a ukázat na jednoho z mých chovných zvířátek a vzít si ho s sebou do lázně... Jestli víš co tím myslím..." lišácky se usměji, přičemž odhalím své tesáky ve světle krbu.

Nad jeho lichotkou jen mávnu rukou. "Ale jdi ty." dodám pobaveně. "Tvoje služebné ti v tom nejlepším slova smyslu závidím. V mém stavení jsem na vše sám a neumím se rozhodnout, zda-li mi to tak vyhovuje, či nikoli. Jediný kdo mi občas pomůže je Era. Ta ovšem po čase dokáže být.." odmlčím se, "..trochu příliš? Mám ji moc rádi, to ano, ale nedokáže odhadnout kdy mám náladu povídat si a kdy mám práce tolik, že jsem rád, když stačím pozdravit." S prudkým nádechem si uvědomím, jak nevděčně zním. "To ovšem neznamená, že za ni nejsem ráda." rychle přidám s jasnou gestikulací rukou. "Z tvého vyprávění soudím, že o smutek u tebe rozhodně nemusím mít starost." zasměji se jeho poslednímu komentáři. Následuje krátké ticho. "Alcina." vyslovím nahlas a zaměřím svůj pohled na velký zlatě rámovaný obraz původní majitelky visící nad dveřmi. "Musela to být úžasná žena. Z vyprávění o tom, jak tento hrad milovala a opečovávala si nedokáži představit lepšího nového majitele, než tebe. Byla by na tebe pyšná." usměji se na hostitele, který s levou spodní paží podepřenou bradou vstřebává má slova. Poté se můj zrak znovu zaměří na elegantní dámu. "Škoda jen, že jsem ji nikdy neměl možnost potkat." dokončím myšlenku a ze stolu uloupím další kousek ovoce. Tentokrát šťavnaté, červené jablko.

"Chápu tě, máš toho poslední dobou hodně, že? Era to určitě chápe..." odpovím klidně. Můj pohled také spočine na obraze hradní paní. "Úžasná žena rozhodně byla a já jsem rád, že mohu pečovat dál o její odkaz." hrdelně se zasměji a pravýma rukama si dopřeji další malé sklenky Ericovy krve. Se slabým, spokojeným zamručením sklenku i džbánek opět odložím."Stalo se tu spoustu věcí... Hlavně Miranda a pan Winters. Ale to už je též za námi." v odpovědi na šťavnaté křupnutí jablka v jejich ústech znovu pozvednu svou sklenku vína a jedním lokem ji vyprázdním. "Nermuťme se ale myšlenkami na minulost. Jsi tu přeci kvůli odpočinku, ne?" zeptám se laškovně a nakloním se nad stolek, abych nalil další dva poháry Slunečního pramene.

"Souhlasím. Co bylo, bylo." zakončím toto téma, natáhnu se pro další pohár a oběma rukama si jej po vydatném loku přiložím na klín."A zda to Era chápe.." sklopím zrak na hladinu poháru, "..nejsem si jistí. Zdá se mi, že na ni občas bývám až moc tvrdá. Poté je mi to samozřejmě líto." povzdychnu si a zaklepu hlavou. "To je jedno. Máš pravdu." mrknu po hostiteli, třemi loky vyprázním pohár a opatrně ho položím zpět na stolek. Překvapenému výrazu pána domu se vůbec nedivím. "Měl jsi tu už někdy opilého démona?" zasměji se a upravím pramínek vlasů, který mi padal do obličeje. "Skoro jsem už zapomněl, jak dobré je občas hodit své problémy za hlavu a užít si večer s přáteli. Takhle uvolnění jsem nebyli už dlouho. Jsem rád, že tě vidím."pronesu upřímně. "Oh, málem bych zapomněla!" zvednu se z lavice a poodběhnu ke kabátu, z jehož pravé náprsní kapsy vytáhnu červený pytlíček. Ten samozřejmě dramaticky schovám za zády, než ho Darius obdrží. "Něco jsem ti přinesl. Není to nic velkého, ale dala jsem si na tom záležet." vysvětluji po cestě zpět na své místo. Před dosednutím položím onen dárek do ruky svého přítele, který jej se zaujetím prohlíží. "Čaj věčného mládí. Ne že by jsi ho potřeboval." zasměji se znovu. "Kromě toho je ale i pekelně dobrý! Všechny ingredience jsou samozřejmě pečlivě vybírané mnou."

Když Danax v mžiku vyprázdní svůj pohár, trošku mě zaskočí, ale s úsměvem jí odloženou sklenku ihned doplním dalším vínem. "Myslím, že opilý démon bude pro hrad Dimitrescu premiéra." uchechtnu se, přičemž doplním i svůj čerstvě vypitý pohár v druhém páru rukou. Zvednu svůj zrak až při jejich pobídce. "Dárek? Ale to jste nemuseli!" pousměji se. Jakmile mi v rukou spočine karmínový sáček se zmíněným čajem, hřmotně se rozesměji, až se ten zvuk rozléhá celým sálem. "Děkuji, příteli, vskutku báječný dárek!" prohlásím skrze smích. Pak si ale k sáčku přivoním. Opojná vůně směsi vzácných bylin mě udeří do nosu a naplní plíce sladkým aroma. "Voní přímo božsky... ještě jednou děkuji." mrknu na Danax laškovně, a zatímco svírám sáček horním párem rukou, pravou spodní rukou opět zazvoním na služebné. Tentokrát do sálu v mžiku přicupitá Alma. "Uschovej ho do suché spíže, k Panenské krvi, ať nenavlhne." Alma se mlčky pokloní, přijme ode mě sáček a odcupitá pryč. "Milerád bych ti také dal dárek, ale nic jiného než občerstvení a pochutiny tu teď nemám, takže doufám, že se neurazíš." probudí se ve mně staré zvyky. Na obranu znovu vyprázdním svůj pohár a slastně si oddychnu.

"Dostatečným darem je pro mě tvé pozvání, vůbec se tím netrap." ujistím ho. "Jsem si jistý, že ti čaj bude chutnat. Při přípravě dávejte pozor," obrátím svou pozornost na odcházející služebnou, ", je velice silný." "Odhadnout správné množství si žádá zkušenosti.", mrknu na ni. Jen přikývne a v zápětí se za ní zabouchnou dveře. "Doufám, že mi návštěvu v nejbližší době oplatíš. Ani bys nevěřil o kolik čaj chutná lépe u purpurového jezírka. Všude kolem se rozhléhá zpěv ptactva všech možných druhů a mé víly si po většinu času pletou květinové šperky. Nejkrásnější je ale ta překrásná vůně celého lesa. Na tomto místě nenajdeš nic než klid a pokoj." odběhnu myšlenkami, což si také rázem uvědomím a pročistím hrdlo odklašláním. Znovu se natáhnu pro pohár Slunečního pramene. "A kdoví - třeba si ze mě mé drahocené víly přestanou dělat legraci, že nemám jiné přátele, než zvěř." zasměji se.

"Dohlédnu, aby s ním bylo zacházeno s odpovídající péčí." ujistím je. "Do temného lesa si samozřejmě cestu velice rád najdu, občas mi jeho opojná hudba dost chybí..." zasním se maličko. "A ta vůně, nejsladší věc na světě, hned po vůni krve." rozvášním se. Vytrhnu se ze zasnění a dopřeji si další malé sklenky krve, ale ani tentokrát si slastné zamručení neodpustím. "Na to pozor, když mě do lesa teď přitáhneš znovu, právě by to mohly začít říkat ještě víc!" sál se znovu rozezní mým hřmotným smíchem. "Ach, kdyby kdo jen vědel, co všechno se na tomhle hradě děje, začali by mi všichni říkat mým rodovým titulem." pousměji se s lehkým náznakem hořkosti.

Nad jeho poznámkou jen mávnu rukou, jako bych ji chtěl zahnat. “Ale jdi ty. Náhodou jsi velice vážený. Alespoň v mém lese.” ujistím ho. “Nejednou jsem je slyšeli šeptat o velkoleposti tvého hradu. Obdivují tě. Stejně jako já samozřejmě.” usměji se upřímně. “Takže až ti čaj dojde, nebo budeš mít dlouhou chvíli, u nás jsi vždy vítán.” pronesu vlídně a ze stolu si nabídnu další jablko. Chvíli si ho v ruce se zájmem prohlížím a potom pravím: “To je také jedna z věcí, kterou na tobě zbožňuji příteli. Vše umíš zařídit tak skvěle, že i něco tak obyčejného jako je jablko tu má neskutečnou kvalitu. Takhle krásná a šťavnatá nemám ani já ve svém lese.” zalichotím pobaveně a s nepředstíranou chutí se do něj zakousnu.

"Děkuji ti za pozvání, příteli. Tebe vždy navštívím rád." poděkuji, upiji vína a pak nasadím nabubřelý výraz, "Ovšemže si o mně šeptají, jsem přeci nový pán hradu Dimitrescu, to není jen tak." Pak opět rozezním celý sál svým smíchem. Po jejich lichotce trochu zvážním. "Je to jedna z věcí, která mi přináší klid. Absolutní dokonalost. Ať je to hrad, ať jsou to má zvířátka, dole v žaláři, ale ze všeho nejvíc jsou to právě mé služebnice." rozmáchnu všema rukama, "Hrad je jen známka moci, ale mé Lovkyně, ty jsou má skutečná pýcha." Ruce opět složím a z ovocného tácu si uzmu další hrozen. "Alma, Alice, Annika a Athéna jsou absolutní špička. Mé nejlepší. Proto se taky starají přímo o mě, a jen neloví. Jsou to mé klenoty." Hrozen si jemně vložím do úst a s křupnutím jej rozžvýkám. "Za tuhle dokonalost neděkuj mně, ale jim." bručivě se zasměji. "Já jen dávám iniciativu."

“To je přeci samozřejmost.” Natáhnu ruku pro další pohár vína. Když už jsem jen pár centimetrů od něj, pohyb paže zastavím a složím ji opět to svého klína. Na tázavý obličej hostitele špitnu jen: “Vlastně radši chvíli počkám, není to dobrý nápad. Dlouho jsem nepili.” Začnu si pohrávat s prstýnkem, který mi dala matka. Neškodný zlozvyk. “Musím uznat, že skutečně odvádí výbornou práci. Asi jako všichni v tomhle hradu. Vsadím se, že najít smítko prachu by se mi nepodařilo, ani kdybych se snažila sebevíc. O práci jistě nemají nouzi. Odměnou jim však může být možnost přebývat na tak velkolepém místě jako je toto a na co nesmím zapomenout - mít za pána tak skvělého muže.” Jemně se opřu o opěradlo lavice. “Také si nejspíš budu muset sehnat nějaké služebné.” zamyslím se. “Era se nabídla, že tuto práci může zastat ona. Odmítl jsem. Není už nejmladší a co víc - má spoustu práce se svými lektvary. Vše je tedy na mě a když se k tomu přidají mé ostatní povinnosti..” odmlčím se a zhluboka se nadechnu, “..začínám mít pocit, že nezvládám.” Při vyřknutí té věty však dostanu nápad. “Elfové.. No jistě! Že mě to nenapadlo dříve!” zaraduji se. “Ty by pro tuto práci byli naprosto ideální a v okolí je jich spoustu! Dariusi ty jsi génius!” zasměji se a bez přemýšlení opět uchopím svůj pohár. “Jak jsi vůbec přišel ke svým děvčatům? Není-li to tajné.”

Při dalších lichotkách se vděčně zasměji, přičemž si dopřeji další sklenky pikantní Ericovy krve. "Jste příliš laskaví, příteli." Po dalším loku vína jen poznamenám "Není se za co stydět, je tvých bedrech je osud celého Temného lesa a podle toho i odpovídá tvé vytížení." Náhle mě zaskočí mentální gymnastika Danax, ale nenchám to na sobě znát, jen informovaně pokývám hlavou, načež plním další sklenku opojné krve. "Normální Lovkyně jsou ženy zhrzelé, chtivé, ale i dobrodružné. V mých službách jsou dobrovolně a samy ji pak i nabízejí, samozřejmě za adekvátní kompenzaci, ale mé drahé služebné jsou na tom docela jinak. Ty za mnou přišly samy. Alma a Annika jsou sestry, které se ke mně, coby čerstvé siroty, přidružily po toulkách světem. Alice byla otrokyní v jednom z bordelů mého bývalého nepřítele. Přísahala mi věrnost a službu za svou záchranu. A Athéna..." udělám malou pauzu, když si zhluboka přihnu sklenky krve. "Athénu jsem vychoval od dětství. Nechali mi ji na předchozím sídle jako oběť, abych je nevyvraždil, což jsme mimochodem ani v plánu neměl." zagestikuluji prudce. "Athéna je hlavou všech Lovkyň, má královská Paní Lovu."

Při postupném dozvídání se o osudech jednotlivých služebných z vyprávění pána domu mám občas skoro až na krajíčku. Ten pocit ale rychle zaženu zaklepáním hlavy. Kdo by také stál o to uklízet černo-černou tekutinu z tak precizně vyleštěné podlahy. “Jejich příběhy jsou vskutku inspirující.” pokývnu. “Nedokážu si ani představit čím vším si musely procházet. Je krásné vidět je převrátit to, co jim život přinesl naruby.” usměji se. “Pokud budou mít zájem dorazit na návštěvu mého sídla spolu s tebou a ty nebudeš proti, jsou vítány. Jsem si jist, že nebudou litovat. Bude tam o ně dobře postaráno, mezitím co ti ukáži nová zákoutí lesa o kterých mi otec neřekl. Některá opravdu stojí za to vidět na vlastní oči. Navíc - trochu odpočinku v cizím prostředí nemůže nikomu ublížit. Podívej se na mě.” uchechtnu se a mávnu již prázdným pohárem.

"Až se do Lesa vydám, rozhodně je vezmu s sebou, na to se spolehni. Trochu odpočinku si rozhodně zaslouží, o tom není pochyb. Jsem si jistý, že starat se o hrad, ale zároveň i o mě není nic jednoduchého." uchechtnu se. Jakmile si všimnu Danax mávající prázdným pohárem, okamžitě se chopím už poloprázdné láhve vína a dopřeji jim dalšího plného poháru, stejně jako sobě. "Do Lesa se rozhodně budu těšit. Ale nyní doufám, že si pobyt na mém hradě náležitě užiješ." Laškovně pozdvihnu jedno obočí. "Mám ti nechat přinést něco na hraní?" prohlásím šibalski s trošku opilým podtónem, i když jsem ještě dost střízlivý, ale ze solidarity k Danax a jejich o něco více normální postavě se snažím udržovat náladu na stejné vlně.

“Potom se na vás budeme těšit.” pronesu jemně. “Samozřejmě, že ano, příteli. O to strach mít nemusíš.” ujistím hostitele. Tělem mi projede ten známý pocit lehkosti spojen s opilostí. Zavrtím se na lavici, jako bych ho chtěla setřást a promnu si spánky. “Mám ti přinést něco na hraní?” zeptá se Darius šibalsky. Nejprve mne otázka zaskočí tak, že pár vteřin zůstanu kamarádovi nevěřícně hledět přímo do očí. Samou zvědavostí se nakonec mé rty stočí do úšklebku a zaujatě si podepřu bradu hřbetem ruky. “To bys byl více než laskav.”