Hlavní sál

Poté co si mladík téměř neochotně stáhne kabát z ramen a položí jej vedle sebe na polstrování pohovky, vrhne se do strohé a zvláštně kousavé, ale zároveň uctivé kritiky mého psaní. Slabě kývnu hlavou a lehce přivřu oči v souhlasném gestu. Hned se ale zase pomalu narovnám, abych mu mohl věnovat svou pozornost. Koutkem oka zaznamenám, že na Danax trochu doléhá únava, tak je nechávám stranou naší konverzace. Nadechnu se k odpovědi, přičemž se v pohovce posunu výš a trochu víc narovnám, ale jen tak, aby to nevypadalo příliš nepřirozeně. Kabát se tím zlehka rozhalí, ale stále je z něj vidět pouze část mého hrudníku. "Právě tím, že jsem se nesnažil o žádné překombinované novoty a vrátil se ke starému stylu, který proslavil už tolik umělců dob minulých. Lidé jsou v dnešní době o dost vzdělanější, než bývali kdysi, ale láska k jednoduchosti, v níž je vplétané přemítání nad životem, vášní a smrtí zůstane snad navždy v oblíbení lidstva." nechám se sám svými slovy a myšlenkami trochu unést. Když dokončím větu, ze zasnění mě probudí lehký a svižný klapot podpatků. V tu chvíli už Alma pokládá na stůl další tác s šesti sklenkami, karafou bílého, silně aromatického vína a lahví hnědavé tekutiny, na jejímž oblém těle je přilepená jen velmi zašlá viněta, nesoucí pouze strohý nápis 'Rosette', vyvedený modročerným inkoustem v až nepatřičném krasopise. Neváhám a jako první se chopím karafy vína, kterým postupně naplním tři útlé sklenky s vysokou stopkou. Jedné z nich se sám ujmu a jako první slabě nasaji jeho silné aroma. "Zlatý lev je naše nejlepší bílé pro zimní večery. Sladké a hutné, dobře zahřeje." pokynu Wilhelmovi k ostatním plným sklenkám na tácu.

Unavenýma očima pozoruji, jak se mladík souká z kabátu a téměř okamžitě se pouští do kritiky Dariusových děl. Zezačátku mi jejich konverzace připadala i docela zajímavá. Po zhruba patnácti minutách mě to ale přešlo. Připadalo mi, že cizinec opakuje pořád to stejné dokola, i když tomu tak nejspíš nebylo. Otráveně jsem si podepřeli hlavu dlaní a pousmáli se nad skutečností, že si přes vášnivou debatu stále nevšiml hostitelových paží. Když Alma donesla další tác s občerstvením, chtěla jsem slušně další sklenku vína odmítnout, ale při nádechu jsem si všimla šibalského pohledu, který mi přítel věnoval. Měl něco za lubem a já mu to rozhodně nemíním kazit. Ústa jsem znovu zavřela a roztáhla je do širokého úsměvu, mezitím co jsem odebrala mě určenou sklenku z tácu.

Šibalsky se pousměji, když se Wilhelm chopí své sklenky. Nadechnu se, abych pronesl přípitek. "Na zdraví." zvolám vesele, přičemž se zhluboka napiji ze své sklenky a dvěma hlty ji vyprázdním. Vzápětí se chopím lahve s koňakem a s typickým, výrazně zvonivým zvukem otvírané lahve ji odzátkuji. Do jediné sklenky určenou pro koňak střídmě odliji tolik koňaku, aby se nedalo říct, že je ho málo. Baňatou lahev opět zazátkuji a postavím zpět vedle karafy. "Rosette je vynikající. Přímo vám rozproudí krev v žilách." s bujným smíchem si olíznu kousek horního rtu. Wilhelm, který mezitím také vypil své víno, se trochu nejistě zmocní koňakové sklenky a zlehka usrkne. "Nuže, máte ještě nějaké připomínky?" zeptám se sarkasticky, zatímco si dopřává další doušek koňaku. Sotva se však nadechne k odpovědi, z jeho hrdla vyjde jen nesmyslné zabrblání, jak se omámený sesune z pohovky k zemi. Jeho nesrozumitelná projev na cestě dolů je zakončen zvukem tříštěného skla, jak sklenka koňaku narazila na kamennou podlahu. Já se s až mrazivým klidem opět natáhnu ke zvonku a zavolám služebné.

“Na zdraví.” zopakuji po hostiteli skoro šeptem. Malými doušky usrkávám bílé víno ze své sklenky, se kterou si pohrávám v ruce a netrpělivě sleduji, co se bude dít dál. Zvědavost úplně zahnala veškerou únavu. Minuty ale ubíhaly a situace se nijak nezměnila. ‘Možná jsem si to jen špatně vyložili’ řekli jsem si v duchu. Z toho mě ale vytrhla rána tříštící se skleničky a tělo sunoucí se k zemi. Dlaní si zakryji ústa. Možná abychom zamaskovali překvapení, možná smích. Sám si nejsem jist. Hlavou střelím po Dariusovi, hledám vysvětlení. Ten si mě ale vůbec nevšímá a z jeho klidné tváře usoudím, že vše pochopím záhy. Dnes již po několikáté zatáhne za provaz a já mezitím pozvednutím levé paže usadím malátné tělo zpět do křesla.

Z průchodu v boku sálu přicupitají Annika a Alice. "Omlouvám se, musím vás do žaláře poslat znovu, dopřejte našemu hostu nějakou hezčí, s lepším vybavením, prosím." oslovím jemně své služebné. Ty se lehce pokloní a ujmou se nyní znovu usazeného Wilhelma, aby ho odnesly do sklepení. Uvolněně si povzdychnu, pak ale hned zaznamenám napůl vyděšený výraz tváře Danax. "Omlouvám se, měl jsem ti to aspoň naznačit. Rosette koňaku je na hradě jediná lahev a ta je určena právě pro tyto speciální hosty. Je v něm přimíchaná koňská dávka výtažků z divokého máku. Troška opia vždy zabere a silné aroma koňaku ho dokonale maskuje. Pár hodin se prospí a pak se probudí jako Růženka." ústa se mi roztáhnou v pobaveném úsměvu. "Neměj strach, takového hosta bych jen tak nezabil, navíc ne jedem, když už." srdnatě se rozesměji. Pak si povzdechnu a vstanu. Kabát se mi sveze z ramen, když se protáhnu a pořádně nadechnu, abych ulevil zkroucenému tělu. Ozve se slabé zakřupání obratlů a kloubů vracejících se na své místo, přičemž mi po kůži přeběhne pár slabých výbojů elektřiny. Po úlevném zamručení se opět chopím karafy vína a doliji nám oběma sklenku. Zároveň k Danax přistrčím misku se zbytkem skořicových jablek, když opět dosedám na svou zvětšenou pohovku.

Nepříjemný zvuk bot tažených po leštěné podlaze, které měl Wilhelm na sobě, jak ho služebné odvádí pryč se rozezní místností. Usadím se opět do pohodlnějšího sedu a usrknu vína. Když se dveře zaklapnou, vyslechnu si krátké vysvětlení. Plán prostý, přesto účinný. Uctivě pokývnu hlavou. “Vždy připraven. Máš můj obdiv, příteli.” zasměji se před tím, než mé zuby rozdrtí kus jablka, která mi byla nabídnuta. Vůně skořice mi vždy pomůže uvolnit se. Voní jako domov. “Na tuto návštěvu rozhodně jen tak nezapomenu.”

"Děkuji." S potěšeným úsměvem si položím obě pravé ruce na hruď a jemně skloním hlavu v lehké pokloně. Jakmile se mé ruce svezou zpět podél těla po odhalené hrudi a břiše opět klapnou dveře. Athéna, doprovázena ostrým klapáním podpatků svých bot, projde sálem svižným, ale stále ladným tempem přímo k nám. "Pane, vězen z nočního útoku se právě probral. Je v prvním poschodí sklepení, v řetězech, jak jste si přál." Ústa se mi roztáhnou do širokého úsměvu, až se mé špičáky zalesknou v mihotavém světle ohniště. Otočím se na Danax. "Půjdeme získat nějaké informace o lidech, kteří nám narušili klidnou noc, ne?" zeptám se jich s laškovným tónem v hlase. Na odpověď ani nečekám, samým vzrušením se hned vyhoupnu na nohy a rychle si natáhnu svůj kabát přes ramena. Pak pobídnu Athénu, aby nás dovedla k vězni.

Nad hostitelovým nadšením se jen pousměji a rychle do sebe kopnu zbytek vína, které se ještě nacházelo na dně mé sklenky. Věděli jsme, že nás čeká spoustu zábavy, takže hned v dalším okamžiku jsem byl pánu hradu v patách. Svižné ťapání mých bosých nohou na studenou dlažbu, jak jsem se snažila stačit jeho tempu se rozeznělo temnou chodbou. Viděli jsem, že se opravdu těší. Bylo tu o poznání větší zima, proto jsem se ještě za chůze víc zachumlali do mojí oblíbené látky. Přestože naše kroky směřovaly do pouhého sklepení, obrazů a jiných ozdob na zdech ani v těchto zákoutích nechybělo. Některé z nich přímo volaly mé jméno, zvláště ty, na kterých byla vyobrazena krása přírody v okolí.. je až neskutečné, jak kouzelná dokáže být.. kdyby nebylo toho spěchu, obdivovali bychom je zajisté o něco déle. Když se poschodí začalo zdát temnější než předtím, došlo mi, že tam brzy budeme. A přece. Athéna se významně uklonila a založila ruce. Čekala na příkaz. Darius zastavil své kroky, upravil si oděv, otočil se na mě a věnoval mi šibalský úsměv. “Připravená?” zeptal se s neskrývanou nedočkavostí v hlase. “Připravená.” ujistila jsem ho.

"Výtečně." odvětím stroze, ale vzrušeně. Athéna v mžiku zacinká klíčemi, aby celu odemkla. Levou horní rukou zatlačím na mřířové dveře ze začerněného železa, které se s hlasitým zavrzáním otevřou dovnitř do kamenem dlážděné místnosti. Skloním se, abych se protáhl rámem dovnitř do cely, ale můj kabát tak jako tak slabě zaúpí, když zády na okamžik zadrhnu o horní okraj dveří. Když se konečně dosataečně posunu, abych se pohodlně narovnal, můj pohled se stočí na našeho vězně. Jak Athéna říkala, je připoutaný okovy na řetězech, které jsou zapuštěny přímo do kamenné stěny. Sedí pod jejich upevněním, ruce ledabyle položené na pokrčených kolenech a z jeho lehce ušpiněné tváře se mě snaží zpražit pohledem tak, abych snad shořel jako filmoví upíři za denního světla. Věnuji mu velmi potěšený úsměv a uhnu se stranou od dvečí, hlouběji do cely, aby mohli vstoupit i Danax. Jak poodejdu, všimnu si, že Athéna už připravila i stolek s různými nástroji. Se zalíbením přejedu rukou po hraně dřevěné desky, na níž jsou položeny jednoduché dýky, kleště, pár jehel a poměrně malá čtvercová železná destička. "Vidím, že jsi nám připravila úžasné hračky Athéno, děkuji." pochválím svou služebnou a kývnutím hlavy ji propustím. "Připrav ještě prosím s ostatními nějaká plátna, ať zakryjeme ta rozbitá okna." požádám ji, ještě než odejde. Ukloní se mi v odpověď a záhy se ztratí v hlubinách chodeb.

Při pohledu na zbědovaného muže je mi ho skoro líto. Skoro. Rychle se mi vybaví, z jakého důvodu je právě teď v té situaci, v jaké je. V cele je zima, to však není příčinou toho intenzivního pocitu mrazení, který proběhne mým tělem. Pohled na Dariuse však ano. Klidně stojí, ani se nehýbe. Z výrazu v jeho tváři jde však poznat, jaké ohavnosti by právě teď vězni nejraději provedl, kdyby neměl slušné vychování. Nebo alespoň špetku sebekontroly. Jde z něj skutečný strach a fakt, že to tak připadá mně, je ještě děsivější, když přihlédneme k tomu, že se nepovažuji za zrovna slabého tvora. Jak asi musí připadat obyčejnému smrtelníkovi? Na chvíli přehodnotím, zda-li se hostiteli neomluvit, neotočit se na podpatku a raději jít pomoci služebných vyřešit škody, které vetřelci napáchali. Už takhle jsem ze sebe znechucení. Na druhou stranu moc dobře vím, že ten pocit chci a potřebuji zažít znovu. První krok jsem se však rozhodl nechat na hostiteli. “Tak jak začneme?” špitnu na přítele potichu.

Hlavou mi prolétá stovka myšlenek, které detailně rozebírají veškeré možné způsoby, jimiž bych z našeho vězně dostal všechny informace které potřebuji. Proud mých myšlenek ale náhle zastaví Danax svou tichou otázkou. V tu chvíli se přistihnu, že mi obličej kroutí zlomyslná grimasa nad všemi mými myšlenkami. Pomalu se nadechnu a vrátím se zpět do okamžiku, který před námi stojí. "Nejlepší bude začít několika otázkami." Věnuji Danax letmý úsměv. Klidný, ne zlomyslný. Nechci aby se cítili nepříjemně. Už tak je musím po zkušenosti s předchozím obětním beránkem dost stresovat. Otočím se ale zpět k našemu vězni a dřepnu si před ním, abych mu lépe viděl do tváře, ale stejně se nad ním pořád dost tyčím. "Kdo vás poslal?" řeknu klidně, ale výrazně připoutanému vojákovi. Odpovědí je mi výsměšný úšklebek, který jsem očekával, ale také přesně mířený plivanec do obličeje, který mě zasáhne do tváře. Se znechucením se narovnám a levou horní rukou vytáhnu z kapsy kabátu kapesník, který v ní vypadá jako malý ubrousek, a slinu si z tváře setřu.