Hlavní sál

Pomalu sleduji, jak se obličej Danax promění ze spokojeně opilého na zmatený a pak hluboce zaujatý. Spokojeně stáhnu rty do širokého úsměvu a znovu tím vystavím své tesáky, které se zalesknou v teplém světle hořícího krbu. Natáhnu pravou horní ruku a znovu zatáhnu za splétaný sametový provaz. Po chvíli sotva delší než mžik se otevřou dveře a do sálu vcupitá nová služebná. "Anniko, přiveď nám sem jedno z neposlušných prasátek, prosím." Annika se zlehka ukloní a jak rychle se objevila, stejně rychle zmizí, jako kdyby se propadla do stínů. "Na její výběr spoléhám, hned po Athéně má nejlepší přehled o tom, co se kde v hradu šustne. Nemusíš tedy mít žádný ostych se trošku... odpoutat." Dodám laškovně, zatímco si už z poloprázdného džbánku dopřeji další krve. S olíznutím rtů sklenku pomalu odložím na stůl a pohodlně se uvelebím v čekání na Anniku. V mezičase do sálu vkročí Alice s igelitovým plátnem. "Děkuji, Alice, rozlož ji prosím před krbem." V mrknutí oka je vše připravené. Můj pohled se stočí opět na Danax. "Budeš si přát nějaké nástroje, nebo si poradíš nez nich?" Lehce se nakloním k nim a podepřu si horním párem rukou bradu s pobaveným, ale uvolněným úšklebkem.

S nepředstíraným zájmem sleduji, jak služebná precizně rozkládá igelitové plátno před oheň, jenž spokojeně praská v krbu. Být v této situaci střízlivý, jistě by mne nehezký způsobem fackoval vlastní stud. Ten je ale z velké části odstraněn vším tím vínem, co jsem vypili. Znovu se podívám na Dariuse, který si spokojeně dopřává další šálek krve a nevypadá, že by byl situací jakkoli vyveden z míry. “Děláš jako bys ho neznal.” prolítne mi v hlavě ten tichý hlásek, který má snad každý. Není nic špatného na tom se trochu odreagovat, ne? Můj pohled spočine na zatím plném poháru, který mi hostitel dolil. V mžiku ho uchopím a ještě rychleji vyprázdním. Na kuráž. Pro jistotu. Trochu se za sebe zastydím, když si ústa ledabyle otřu dlaní. Následuje dotaz, po kterém jsem rádi, že jsem se dalším vínem vskutku posilnili. “Ne, děkuji. Jsem si jistý, že si poradím i bez nich.”

"Dobrá tedy, To je vše, Alice, děkuji." Služebná se slabě ukloní a svižně odcupitá pryč. "Není třeba se držet zpátky, tady se často dějí mnohem horší věci než si dokážeš představit." můj hřmotný smích znovu rozezní celý sál, když se zase uvelebím na své lavici tak, abych měl co nejlepší výhled na jeviště, které tam za okamžik vznikne. Ještě se chopím své sklenky vína a decentně polknu pár doušků. Zanedlouho se otevřou dveře. V nich vkráčí do sálu Annika s vodítkem, připoutaným k obojku. Obojek obepíná krk ne moc vysokého, ale zato poměrně dobře stavěného muže v tílku a bílých kalhotách. Je také bosý, ale ruce má na břiše připoutané k pasu řetězem, v ústech roubík a na očích pásku. Když ho Annika dovede k igelitovému plátnu, z jeho úst unikne ustrašené zamumlání. Pak Annika odepne obojek a špitně mu do ucha "Neopovažuj se hýbat, dokud ti to pán neporučí." souhlasně kývne. Pak mu sejme i pouta, roubík a nakonec i pásku přes oči. Chvíli mžourá, ale jakmile se rozkouká a spatří scenérii před sebou, na tváři se mu objeví vyděšený výraz. Nadšen očekáváním si povzdychnu a s hlasitým křupnutím rozkousnu mezi zuby další hrozen. "Je jen tvůj." pověsím větu do houstnoucí atmosféry, přičemž založím všechny ruce na břiše, abych mohl pohodlně sledovat podívanou.

“Je jen tvůj.” vyřkne Darius. Při těch slovech se mi zrychlí dech, ale nedám to na sobě znát. I když - nepochybuji o tom, že moc dobře ví, co se ve mne odehrává. Můj zrak spočine na mladě vypadajícím muži, kterému strach z očí kouká stejně jako lidem, které zabíjím. Počkám, než služebná odejde z místnosti. Potom vstanu z lavice a pomalými kroky dojdu těsně před poslušně čekající hračku. Naposledy se ohlédnu na hostitele, který se jen ďábelsky usměje a jednou ze svých ruk zagestikuluje, abych pokračoval v tom, co mám v plánu. Vypnu hrudník a mé oči se potkají s těmi ustrašenými, skoro prosícími o milost. Beze změny držení svého těla jednoduše natáhnu ruku před sebe, nad hlavu mladíka. “Neopovažuj se promluvit, dokud ti nedám svolení.” zavelím sebevědomým hlasem. Poté lusknu prsty a roubík s cvaknutím spadne na plátno. Při pohledu na chvějící se rty snažící se nevydat ani hlásku se pousměji. “Jak se jmenuješ, chlapče?” “De-devin.” vykoktá tiše. “Devin.” zopakuji a přikývnu. “Hezké jméno. Pověz mi - máš hlad?” zeptám se. Pohledem uhne na Dariuse, který aniž bych ho viděli zajisté přikývnul. “Ano. Ano mám vážený pane.” Usměji se. “Velice dobře.” pochválím a paži natáhnu směrem ke stolku. V okamžiku mi v dlani přistane hrozen. Chvíli si s ním hraji a následně si kleknu tak, abych své hračce mohla koukat z očí do očí. Trochu sebou cukne, když jemně přiložím prázdnou ruku na jeho tvář a palcem ji pohladím. “Neměj strach.” konejším, nejspíš zbytečně, jelikož Devinův strach ne a ne zmizet. Ostatně - bez toho by to nebyla zábava. “Otevři ústa.” zašeptám a jedním prstem jemně zvednu jeho bradu. Poslechne a já opatrně vložím čerstvý hrozen na jeho jazyk. Neubráním se žíznivému oblíznutí vlastních rtů, při pohledu na hroznovou šťávu stékající po jeho bradě. Ukazováček zaháknu pod obojek a přitáhnu ho tak, abych mohl kapičku pomalu slíznout.

S neskrývaným pobavením sleduji Danax, jak se přiblíží k hračce a pomalu začne. Při otázce, jestli má hlad mu oči mžiknou ke mně. Se samozřejmostí blahosklonně kývnu, odvedli ho určitě před odpolední svačinou. Když se Danax rozhodne ho nakrmit hroznem, nakloním se nad čajový stolek a do sklenky si doliji zbytek krve. Pak se zase uvelebím na svém místě s dobrým výhledem a občas pomalu usrkávám, abych si poslední doušky vychutnal co možná nejvíc.

Nad sladkou chutí se jen pousměji a obojek pustím tak náhle, že chlapec spadne na bok. Cítím, jak se mu zrychluje dech, když se znovu postavím na nohy. “Bolet to bude jen chviličku, přísahám.” řeknu konejšivě a sáhnu pro svou milovanou dýku, kterou si s láskou chvíli prohlížím. Poté se mé oči opět upnou na Devina. Po tváři mu stékají horké slzy a mám pocit, že se mu za chvíli zastaví srdce samo. Prsty lusknu podruhé, tentokrát z něj spadne všechno, čím byl spoután. Jeho oči vystřelí po dveřích těsně před tím, než on sám. S tím jsem samozřejmě počítal. Udělal sotva pár kroků, nežli ho moje magie polapila a praštila jeho tělem zpět na igelitovou podložku. Místností se ozval úzkostný výkřik spolu se smíchem Dariuse. V dalším okamžiku jsem už zarýval dýku do paže mladíka. Sám jsem nechápal, kde se ve mne bere tolik agrese. Nemohu však zapírat, že to v onu situaci nebylo vzrušující. “Prosím..” zaslechl jsem sten z úst mé oběti mezi vzlyky a křikem. To mě přimělo chytit ho pod krkem. “Nevzpomínám si, že bych ti dal právo mluvit.” plivl jsem mu jedovatě do obličeje před tím, než se celá čepel mé dýky ocitla uprostřed jeho hrudníku. Nářky mě začaly unavovat, z toho důvodu mu byl roubík do úst vrácen. Prudkým škubnutím jsem chlapci rozpárali celé břicho. Žalostné mumlání přestalo až ve chvíli, kdy mu bylo vyrváno srdce, jako trofej. Dýka od krve s cinknutím spadla na zem a já zadýchaně prohlížela srdce spočívající v mé ruce. Pohled jsem stočil zpět na hostitele. “Dáš si, příteli?” zeptal jsem se mezitím co krev oběti stékala po igelitu a mých rukou. Hned v zápětí přišlo uvědomění, co jsem způsobil. Nic neudělal a já ho chladnokrevně zavraždil. Poprvé za 150 let jsem vzal život bezdůvodně. Cítili jsem, jak se mi rozklepaly ruce. “Omluv mne příteli, dojdu se omýt..” prohlásím roztřeseným hlasem a opustím místnost.

Scenérii si užívám s téměř zatajeným dechem. V poslední šanci, kterou prasátko jménem Devin dostalo se přeci jen pokusilo utéct. Nemám mu to za zlé, je to naprosto přirozená věc, když člověk stojí tváří v tvář své smrti. Ono polapení a úder o zem mě ale vskutku pobavily, došlo mi, jaká moc dřímá v Danax. Jsem rád, že nestojíme proti sobě, byla by velice nepříjemným protivníkem. Než se ale stihnu tou myšlenkou zaobírat dál, úzká dýka si už našla cestu do masa a krve mého malého zvířátka. A než mrknu, už si brázdí cestu jeho kůží. Jako korunu celému vystoupení mi Danax nabízí jeho srdce. Vzduch kolem se naplní pronikavou vůní ozonu, jak kolem mě zapraská několik jisker vzrušení. "Takovou nabídku nelze odmítnout!" prohlásím nadšeně a uchopím ještě teplé srdce plné sladké krve. V tu chvíli jsem tak fixovaný na tu pochoutku, že jen koutkem mysli zaznamenám omluvu a oddchod Danax. S chutí si vložím to rudé, šťavnaté jablko do úst a začnu se slastným bručením žvýkat. Když polknu, následuje jen výdech čirého uspokojení. Když si olížu ruku od zbytku té pochoutky, zavolám služebné. Během mrknutí oka všechny důkazy o tom, co se právě stalo zmizí v útrobách hradu, jako by tam nikdy ani nebyly. Já se opět uvelebím na svém místě, a když smyji poslední zbytky chuti krve ze svého jazyka douškem vína, dojde mi, že jsem Danax asi moc vyburcoval. Než se vrátí, Alice na mé požádání přinese další ovoce s vínem a odnese mé krvavé nádobí. "A teď opět v klidu." připomenu sám sobě při čekání na návrat Danax.

Studenou vodou si opláchnu obličej a podívám se do černých očí monstru, které na mne hledí zpět skrze zrcadlo. “Líbilo se ti to.” zašeptám svému odrazu znechuceně. Veškerý alkohol, který se v mé krvi nacházel byl ten tam. Zkušenost, kterou jsem právě získali mi pomohla dočista vystřízlivět. Párkrát se zhluboka nadechnu předtím, než koupelnu opustím. Po cestě zpět do sálu na chodbě potkám služebnou. Alice se myslím jmenuje. Potkám ji zrovna ve chvíli, kdy ve svých rukou svírá mísu s ovocem. Jemným úklonem mne tiše pozdraví. “Jste v pořádku?” rozezní se ženský hlas chodbou. Doposud jsem neslyšeli žádnou ze služebných byť jen vydat hlásku, proto mne tato situace překvapí. “A-ano. Jsem, jen.. netrapte se tím. Děkuji.” usměji se na ni. Předtím, než mám možnost pokračovat v cestě, ozve se podruhé. “Vím, co se stalo.” praví klidně. Nevěřícně se za ní otočím. Mohu vidět chvilkové zaváhání předtím, než položí onu mísu na stolek, kterým je chodba vybavena. “Pojďte se mnou.” praví po důkladné kontrole, zda nás někdo vidí. Následuji její kroky až do chvíle, než se zastaví před - na poměry hradu Dimitrescu - normálně vypadajícími dveřmi. “Počkejte tu.” sdělí mi a sama vklouzne dovnitř. Za pár okamžiků je zpět a v ruce svírá lahvičku fialových pilulek. S nechápavým výrazem ji nechám vtisknout mi ji do dlaně. “Co-“ “Jsou na uklidnění.” vysvětlí stroze. Po přečtení mého výrazu zřejmě usoudila, že mi to nestačilo. “Ze začátku to může být těžké..” praví, “.. viděla jsem co se ve Vás skrývá. Nepotlačujte to. Není to zdravé.” dovysvětlí a otočí se na podpatku. Cestou ještě stihne připomenout, abych chvíli počkali, než vstoupím do sálu a o pilulkách se nezmiňovali. “Děkuji.” zavolám za ní na poslední chvíli. Pilulku si vložím do úst a zbytek po cestě do kabátu. Když se vrátím, děsivá scéna, která se tu ještě před dvaceti minutami nacházela byla pryč. Když jsem se posadili na své místo, s úsměvem na tváři mi Darius podá moji dýku. Bez menší známky toho, že jsem právě tou dýkou ukončil nevinný život.

"Je vše v pořádku?" zeptám se s úsměvem, ale přesto s náznakem starostlivosti, když Danax předávám do posledního záhybu dokonale očištěnou dýku, aby si ji schovali opět na své místo. "Bylo to impozantní, vskutku." komplimentuji jejich představení. "Byl naprosto delikátní." neubráním se lišáckému oláznutí rtů. V další okamžik už ale otevírám další láhev Slunečního pramene, abych hostu dopřál další sklenku. Doliji i svou, ze které si ihned usrknu, zatímco zátkuji a odkládám zbytek vína. Pak zagestikuluji ke stolu, kde leží nový tác s jiným výběrem ovoce. Sladké švestky, sušené meruňky a skořicí vonící krájená jablka zelená jako zčerstva vyrostlá tráva. Jednoho plátku jablka se sám chopím a vložím si ho pomalu do úst, ne že bych na něj měl chuť, ale z ohledu na danax, abych trošku zamaskoval pach krve. "Musím poznamenat, že jsem velice rád, že jste můj přítel. Nechtěl bych stát proti vám." pověsím větu do vzduchu, přičemž doufám, že ji Danax vezme jako kompliment.

“Ano, ano je.” ujistím spíše než hostitele sám sebe. Nad komplimenty na představení se jen zasměji a slušně poděkuji. “Jsem rád, že jsi si pochutnal.” řeknu s úsměvem, který hluboko skrývá absolutní znechucení sám ze sebe. To ale fialový zázrak dokázal vcelku dobře potlačit. Z mísy, kterou Alice donesla vytáhnu švestku, na kterou jsem - přiznávám - měla chuť již na chodbě. Té myšlence se sám pro sebe zasměji. Naštěstí pro mne to nevypadá, že by si hostitel něčeho všiml. Při pohledu na nově dolitý pohár Slunečního pramene však nastává v mé hlavě dilema. Mám situaci zapít, nebo radši naopak? Darius to vyřeší za mě, když mi levou horní paží pohár s úsměvem a slovy: “Jistě musíš mít po takovém výkonu žízeň!” podá. “Nechtěl bych stát proti vám.” rozezní se mi hlavou poslední věta, kterou Darius vyřkne. V tu chvíli mne udeří vzpomínka na celou událost tak silně, že mi přejede mráz po zádech. Nevím, jak dlouhá chvíle uplyne do doby, než uslyším starostlivý hlas vyřknout mé jméno. “Danax?” Když se vrátím do reality, Darius na mne hledí s pozdvihnutým obočím a hlavou mírně nakloněnou ke straně. “Oh. Omlouvám se.” nahodím úsměv. “Zaběhli jsem myšlenkami jinam. Děkuji, takový kompliment od muže jako jsi ty pro mě znamená mnoho.” odpovím konečně a dopřeji si lok vína.

Jakmile se Danax ztratí v myšlenkách, trošku mě to zarazí, ale po pochvale komplimentu a loku vína zase trošku uklidní. "To mě těší, děkuji." odpovím stroze, ale jemně. "Slibuji, že v Lese si takové manýry nechám pro-" Má slova přeruší náhlá ohlušující rána a zvuk tříštěného skla. Vzduch zapraská pár výboji a já okamžitě vystřelím k věšáku, z nějž popadnu pouze svuj obouruční meč, prozatím do spodní pravé ruky, čepelí dolů, aby se mi snáze pohybovalo. Vedle věšáku na konferenčním stolku leží telefon, jehož sluchátko vezmu a na ciferníku vytočím jedno číslo. "Athéno, co se děje?!" zeptám se frustrovaně do telefonu. "Jsme pod útokem, z helikoptéry se sem slaňují vojáci!" ozvě se slabě chrčivě z druhé strany. "Zabezpeč ostatní, jděte zkratkami do úkrytu. Já to vyřídím." nečekám na odpověď a sluchátko položím. "Promiň, Danax, hrad je pod útokem. Musím to jít urgentně vyřešit. Pokud se s tím nechceš zaobírat, zavolej Athéně na poslední číslo, odvede tě do krytu." řeknu svému hostu a pak se rychlostí blesku rozeběhnu směrem k nádvoří.

Hlava se mi samovolně otočí směrem, ze kterého lze slyšet ohlušující ránu. Nechápavě střelím pohledem po Dariusovi, ten je ale již dávno u věšáku, ze kterého sundavá svůj meč. Rychle vstanu z lavice a na pár kroků se přiblížím. Hostitel s očividnou frustrací v hlase mluví do sluchátka. “Promiň, Danax, hrad je pod útokem. Musím to jít urgentně vyřešit.” sdělí mi, když hovor skončí spolu s návrhem odvedení do krytu. Než stihnu otevřít pusu na protest, rozběhne se pryč. Dlouho nečekám a vydám se za ním. Když se před ním brána na nádvoří sama otevře, ohlédne se přes rameno jen aby spatřil mne, jak ho konečně dobíhám. “Přeci sis nemyslel, že bychom tě v tom nechali samotného.” ujistím svého přítele, mezitím co už podruhé ten den tasím svou dýku. Věnuje mi jeden vděčný pohled před tím, než společně vykročíme z hradu.

Se zvukem těla taženého po leštěné kamenné podlaze a jemnými kroky bosých chodidel se vrátíme do hlavního sálu, kde už čekají všechny mé služebné. Při mém příchodu se všechny zlehka pokloní. "Děkujeme za ochranu hradu, pane." Jen souhlasně kývnu. Pak si všimnu, že Alma drží tác s bílou, v rozích lehce zahnědlou a umolousanou obálkou. Poodejdu směrem k pohovkám, na jednu z nichž opatrně odložím Danax. Pak se vrátím ke služebným a pohodím před ně vojáka. "Alice, Anniko, vezměte ho prosím do staré cely u žaláře. Chci ho pak vyslechnout, až se probudí." Obě přikývnou a se skrývanou silou popadnou vojáka za ruce a odtáhnou ho ze sálu pryč. "Almo?" položím otázku do prostoru. "Přišel dopis od jistého studenta literatury, jež se vám už párkrát ozval." odvětí Alma svědomitě. "Ah, ten mladík, co četl má díla, ano..." odpovím lehce nepřítomně. Vezmu si dopis z tácu, drápem opatrně rozříznu horní okraj obálky a další rukou vylovím zevnitř list papíru. Rychle ho pročtu, složím a vrátím zpět na tác. "Tahle korespondence je přinejmenším nevýhodná. Dlouho trvá, než se k nám dopisy dostanou. Je na cestě k nám a přijede za pár hodin, počítám že někdy dopoledne." lehce si povzdychnu. "Athéno, dojdi ho prosím vyzvednout na staré nádraží a přiveď ho sem, až dorazí. Bude tu hostem." Athéna souhlasně přikývne a mlčky odejde ze sálu. "Almo, prosím ještě jednu věc. Než dorazí, přines mi další džbánek krve." služebná se v odpověď lehce ukloní a v mžiku je pryč. S hlubokým nádechem si vytáhnu meč z korzetu a uložím jej k věšáku. Spolu s tím si všimnu dezolátního stavu svého korzetu, takže ho začnu rozvazovat, abych si ho také odložil.

Když mě Darius ujistí, že je až na slabé točení hlavy v pořádku, oddychnu si. Uklidí svůj meč a bez většího otálení vyhoupne mé stále únavou otupělé tělo na jeho levou spodní paži, mezitím co mě ta horní jen lehce přidržuje. Přestože jsem za toto gentlemanské gesto více než vděčná, nikdy bych ho po svém hostiteli nemohl chtít. Proto pootevřu svá ústa, abych mohli protestovat. V ten samý okamžik si se mnou vymění pohled dávající jasně najevo, že tomu co se chystám říci nebude přikládána nijak velká váha. Proto ústa zase zavřu a jen zašeptám tiché: “Děkuju.” Rozdíl mezi tím, jak opatrně Darius zachází se mnou, a s jakou lhostejností za sebou teď už vláčí omráčeného vojáka je komický. Před vstupem do hradu se zhluboka nadechnu a zavřu oči. Mlčky prosím všechny bohy, aby pro získání mé energie zpět stačilo jen pár minut v klidu. Za žádnou cenu nesmím usnout, to by mi bylo vskutku trapné. V sále už na náš návrat čekají služebné. Hostitel mě usadí na překrásně zdobenou - a co je hlavní - pohodlnou pohovku a já konečně ucítím úlevu. Šustění vojákovy vesty, jak ho služebné táhnou pryč je brzy přehlušeno praskáním krbu. Zadívám se do skoro až rudého plamene a přemýšlím, co s ním asi provedou. Bude mít jistě cenné informace, proto je jeho výslech nezbytný. Darius teď ale vypadá soustředěný na úplně jiné věci. V rukou svírá to, o čem si dovolím spekulovat, že je dopis a z jeho reakce na něj si odvodím, že hrad Dimitrescu dnes nebude mít pouze jednu návštěvu. Snad se do té doby, než druhý host dorazí dám do kupy. Před několika minutami jsme ještě byli pod útokem. Musím se snažit být užitečný.

Hbitě všema rukama rozšněruji korzet, který s měkkým žďuchnutím spadne volně na zem a obnaží tak mou horní polovinu těla. "Danax, dorazí k nám další host. Je to člověk, co studoval pár mých děl, která jsem před pár desítkami let sepsal. Myslím, že za nimi čekal nějakého podivínského páprdu nad hrobem, takže abych ho vyvedl z omylu jsem ho sem před pár měsíci pozval." Má ústa se roztáhnou ve škodolibém úsměvu. "Jsem si jistý, že kulturní šok bude na místě, jen bych to rád aspoň lehce dávkoval, aby nám nevyběhl z brány a Annika s Alice ho nemusely zavřít k ostatním do chovu. Rád bych tedy, abys byla upřímná k jakékoliv otázce, ale pouze pokud se zeptá sám." Sundám z věšáku svůj kabát, který si přehodím přes ramena a protáhnu jím ruce tak, aby skryl můj nižší pár rukou, ale stále zůstal poměrně hodně rozhalený. V hradu je přeci jen poměrně teplo, ne že bych posledních pár století cítil chlad. Jakmile se doobléknu, přicupitá Alma se džbánkem rubínové tekutiny. "Děkuji Almo." vděčně se na ni podívám a džbánek jedním velkým hltem vyprázdním do svého krku. Při posledním polknutí si neodpustím lehké zamruční potěšení. "To bude prozatím vše, až host s Athénou dorazí, zazvoním." Džbánek vrátím zpět do jejích rukou, přičemž služebná se lehce ukloní a opět se ztratí, jako kdyby se po ní zem slehla. Já se pomalými kroky přesunu k pohovkám a usadím se na tu větší, naproti Danax, přesně jako předtím. Všimnu si její přetrvávající únavy. "Je vše v pořádku?" zeptám se starostlivě.

“Člověk říkáš.” zamyslím se pobaveně, když je mi situace s dalším hostem objasněna. “Doufejme, že bude mít dost odvahy. Nebo alespoň rozumu. Snad ho nenapadne nějaká hloupost, jako je útok. To by nemuselo dopadnout dobře.” pokračuji, mezitím co Darius vyprázdní další nádobu s krví. Tentokrát je to celý džbánek najednou. Nikdy mě nepřestane udivovat množství rudé tekutiny, které tento muž za den spotřebuje. Asi mu z boje vyhládlo. Nedivím se. I já se se stále roztřesenou rukou natáhnu po kuličce hroznového vína, která se usmívá ze stříbrného tácu a s chutí si ji vložím do úst. Ve chvíli, kdy vrací džbán zpět do rukou své služebné ucítím, jak se mým tělem rozletí slabý záchvěv energie. Impulzem bude nejspíše podvědomá obava z očekávané návštěvy. Jsem přesvědčeni, že vše bude v pořádku, ale stejně. Z vlastní zkušenosti vím, jak nevyzpytatelní lidé dokáží být. Pán domu se usadí na lavici oproti té mé, jako tomu bylo před útokem. Nerad bych, aby nově získaná síla zmizela stejně rychle, jako přišla. Setrvávám proto pořád v té jedné poloze, což zřejmě vyvolá jisté obavy. “Je vše v pořádku?” zeptá se ustaraně. “Ano, ano. Neměj strach příteli. Je mi dokonce daleko lépe.” jemně se pousměji. Konečně máme oba chvíli na trochu toho odpočinku.

Po odpovědi od Danax jsem o něco klidnější, ale také začínám být slabě nervózní z přicházejícího návštěvníka. Abych překryl slabou nervozitu, která by mohla Danax rozladit, sáhnu do tácu s ovocem pro další plátek skořicového jablka, který pomalu vložím do úst a začnu žvýkat. Nervozita se s každým drtivým stiskem zubů pomalu mění v lehké vzrušení, jelikož to bude nejspíš první lidská návštěva, kterou hrad od mého příchodu pohostí. Vzrušení se pomalu mění v nedočkavost. Jeden z čerstvých hroznů si najde cestu skrz mou dlaň přímo do mých úst, kde, jako všechno ostatní, podlehne zkáze. Náhle uslyším slabé zavrzání. Služební dvířka v hlavní bráně. Klapnutí podpatku. Athénina podpatku. "Jsou tu." řeknu jen, tiše a tak klidně jak jen svedu. Druhé klapnutí podpatků, tentokráte o něco těžší, méně elegantní, robustnější. Znovu zavrzání, následované klapnutím západky dveří. Pomalu se nadechnu. Do chřípí mě udeří nový pach. Vůně mladého muže, kráčejícího mými chodbami. Lehkým výdechem se zase zklidním. Sesunu se trochu hlouběji ve velkém gauči, abych nevypadal tak obrovsky, jako obvykle a chopím se dalšího plátku skořicového jablka. Náhle do sálu vstoupí Athéna, následována oním mladým mužem, jehož zvěstoval dopis i mé smysly. Služebná se lehce pokloní."Můj pane, váš host, Wilhelm von Grulich, dorazil." Mladík vystoupí do osvětlení sálu. Vypadá přesně tak, jak jsem očekával, mladý štíhlý student. "Dobrý den, pane Wilhelme, pojďte ke krbu, musíte být z cesty celý promrzlý." pokynu mu rukou, ať přistoupí, zatímco si spodním párem rukou přitáhnu dlouhý kabát tak, abych je skryl ještě o něco lépe.

Při vstupu do hradního sálu mne zarazí podivná směsice pachů nesoucí se šerem síně. Vzduch je prodchnut kombinací vůní cizokrajných koření, hořícího dřeva a něčeho, co se dá popsat snad jen jako vyloženě železité aroma.
Rychle přejedu pohledem po osazenstvu místnosti. *Hm, nejspíše příbuzní hraběte,* pomyslím si o dvou osobách, které si zjevně užívají chvíli odpočinku. Jeden z nich mne osloví a přizve mne ke krbu.
„Po výšlapu do tak strmého srázu se již tak zkřehlý necítím. Vaše služebnictvo je navíc evidentně v poměrně dobré kondici, jinak si nedokáži vysvětlit takové tempo. Děkuji každopádně za přijetí," odvětím poněkud udýchaně, přičemž mluvčímu ani jeho společnosti nevěnuji příliš pozornosti. Pomalu se přesunu ke krbu a zaujatě se zadívám do plamene.
„Nuže, kdy budu mít možnost setkat se s hrabětem?" pronesu jen tak do místnosti, zatímco se ležérně opřu o stěnu vedle krbu.

Mladíka, který vstoupil do místnosti si stačím prohlédnout jen velice krátce. Před tím, než se zachumlám do svých vlasů a odvrátím pohled, aby si hned nevšiml mých uhlových očí stačím vyhodnotit, že nebude hrozbou. Odhaduji, že bude velice mladý a tím, jak nepozorný je vůči Dariusovi, který by své paže ani skrývat nemusel i poměrně neškodný. “Nuže, kdy budu mít možnost setkat se s hrabětem?” zeptá se důležitě, aniž by odtrhl pohled od plamenu plápolajícího v krbu. Místo odpovědi se jen potichu zasměji. “Buď opatrný, co si přeješ, chlapče.” pomyslím si a čekám, co se bude dít dál.

"Ano, vskutku, služebnictvo je tu vskutku prvotřídní." zaslouženě pochválím Athénu, kterou pokývnutím hlavy propustím ze sálu. V mžiku se ztratí ve stínech chodby. Potom, co se mladík přesune ke krbu, vyslechnu si jeho dotaz ohledně hraběte. Než stihnu sám zareagovat, uslyším Danax špitnout o opatrnosti. Sál je v mžiku prosycený mým hřmotným smíchem. "Ta možnost se vám naskytla už při vašem příchodu. Já jsem tím hrabětem kterého hledáte. Pseudonym Vájosz jsem si zvolil po své výpravě do dnešního Maďarska." odpovím mu pobaveně, s neskrývaným úsměvem od ucha k uchu, v nemž mé bílé, lehce zašpičatělé zuby ostře kontrastují s jemným, upraveným strništěm okolo. "Darius Tempest, jméno mé, nebudu vás zatěžovat jeho celým zněním, stejně byste si ho nezapamatoval." pobaveně si odfrknu. "Ah, jsem to ale neslušný," pokynu rukou k Danax,"Toto je Danax Blankmist, pán sousední državy." Nahnu se dopředu nad stůl a zmocním se dalšího kousku skořicového jablka, které svižně zmizí v mých ústech. "Pokud jste čekal nějakého staříka, musím vás zklamat. Na druhou stranu vám ale slíbím, že je se mnou o hodně víc zábavy než s nějakým starcem." znovu se zachechtám, tentokrát víc klidně a tišším hlasem. "Posaďte se. Zajisté máte spoustu otázek. Nabídněte si ovoce." pobídnu Wilhelma.

*To že je hrabě? Vždyť nevypadá starší pětatřiceti let. Hloupost! Takhle nikdo v sedmaosmdesáti vypadat nemůže. Oni si tu ze mne tropí šprýmy! No dobrá, vy vtipálci, přistoupím na vaši hru.*

„Dobrá, je mi tedy ctí, vaše blahorodí," pronesu s drzým úšklebkem směrem k oběma podle mého samozvaným šlechticům. Očekávám, že dnes večer se budeme dobře bavit, byť se s hrabětem nejspíše nepotkám. Přece jen si též rád zavtipkuji.

Na nabízené ovoce nemám příliš pomyšlení.
„Neměl byste něco ostřejšího? Možná na mne nakonec přece jen doléhá zima,"

Zničeho nic mne skutečně zalije pocit chladu, jako by se mne krátce dotkla smrt. Lehce s sebou trhnu. Krátce si vzpomenu na varování řidiče, který mne do tohoto Bohem zapomenutého údolí dopravil. Rychle však tuto myšlenku zaženu. *Pověrčiví vesničané a znudění podivíni na hradě, o ničem jiném to není,* pomyslím si. V nitru duše jsem si však jist, že alespoň sklenku brandy teď budu potřebovat. Poněkud křečovitě se usadím na jednu z pohovek v sále.

Napjatě čekám, jak na noviny, které mu náš hostitel sdělil muž zareaguje. Bude zmatený? Vyděšený? Beze slova hrad opustí? Nakonec se stane něco, co bych typovali snad až jako poslední možnost. Z jeho odpovědi bylo takřka zřejmé, že mu nevěří ani slovo. Očima střelím po Dariusovi, který je zezačátku stejně jako já zaražen mladíkovou drzostí, brzy se však na jeho tváři objeví zvědavý úsměv. Nad celou situací se musím opět zasmát, tentokrát dost nahlas na to, aby to slyšel i člověk. Svá ústa rychle zaplním kouskem jablka, abych sám sobě zabránil cokoliv vysvětlovat.

Mladíkova drzost mě bodne jako trn do prstu, ale nedávám na sobě znát vůbec nic, mozná mě prozradí jen délka mých reakcí. Z pocitu lehkého uražení mě vytrhne smích Danax, který se odrazí od stěn sálu. Má ústa se opět rozšíří v úsměvu. Sáhnu po splétaném provazu u stěny, za který zatáhnu. "Nu, když na vás doléhá zima, proč si neodložíte kabát? Zahřejete se bez něj snáz." Než větu dořeknu, přicupitá k posezení Alma. "Almo, přines nám prosím karafu Zlatého lva a..." lehce se zarazím a přejedu mladíka pohledem od hlavy k patě, "...koňak. Ten z Rosette." Služebná se sotva znatelně pokloní a je v mrknutí oka na cestě do sklípku. Otočím se znovu na Wilhelma. "Jak se vám líbily mé Prostřené hroby? Hm?" stočím konverzaci na bezpečné téma.

„Byť nepřináší příliš nového, evidentně jste se strefil do vkusu dosti lidí. To je v dnešní době úspěch, který si zaslouží uznání a pádný důvod k tomu udělat s vámi interview. Nejvíc mne na tom všem zaráží, jak vaše publikace mohla na trhu uspět bez jakékoliv reklamní kampaně. V tom vězí něco vskutu ďábelského," odvětím s notně větší dávkou vážnosti.

“Kdyby jsi jen tušil, že nejsi vůbec tak daleko od pravdy, jak se domníváš, mladíku.” pomyslela jsem si, zaujatě si přitáhla kolena k bradě a podepřela si tak těžkou hlavu. Vlasy mi pohybem padly směrem dopředu a vytvořily tak měkkou přikrývku, do které jsem se rád zachumlal. Netrpělivě jsem čekal na reakci druhé strany.